Český Mikuláš očima Francouzů: proč má náš svatý Mikuláš ďábla a ten francouzský ne

Večer 5. prosince klepe na dveře tisíců českých domácností bílous v červeném, za ním anděl s křídly a v patách chlupatý čert s řetězem. To je Mikuláš, nejdivadelnější svátek českého adventu. Francouzský návštěvník ho zná — svatý Mikuláš je přece patron Lotrinska — ale jen do chvíle, než se otevřou dveře a čert zavrčí. Tento text čte českého Mikuláše očima Francouzů: co je na něm povědomé, co šokující a proč si bez čerta Mikuláš neumíme představit.

Svatý Mikuláš z Myry: kořeny svátku

Za bílou bradou stojí skutečná postava — Mikuláš z Myry, biskup z Malé Asie ve 4. století, který zemřel 6. prosince kolem roku 343. Podle legendy tajně obdarovával chudé: nejslavnější příběh vypráví, jak třem chudým dívkám nastrkal zlaté mince do bot, které sušily na kamnech. Z tohoto gesta se zrodila celá evropská tradice plněných bot.

Svátek, který spojuje celý advent

Festa se zakořenila v Čechách a na Moravě už ve středověku, kdy svatí biskupové organizovali křesťanskou představu střední Evropy. Oproti francouzskému svátku, který přežil hlavně na východě země, si česká tradice uchovala — a ještě rozvinula — divadelní stránku návštěvy. Ve Francii světec rozdává mandarinky tiše, ve školách; v Česku vtrhne na práh s celým nebeským a pekelným doprovodem. A zatímco francouzský kalendář svátek spíše připomíná, český advent Mikulášem začíná: po něm následují tři týdny pečení cukroví, prohlídek betlémů a největší rodinná slavnost roku — Štědrý večer, po němž přijdou zimní masopustní průvody a velikonoční zvyky, které cizince překvapují.

Jak Francouzi slaví svatého Mikuláše

Francouzský návštěvník Prahy se diví, kolik Mikulášů potká v jediné ulici. Doma totiž potká maximálně jednoho — a to spíš na slavnostním průvodu. Ve Francii je svatý Mikuláš patronem Lotrinska, a právě tam, ve městech jako Nancy nebo Saint-Nicolas-de-Port, se 6. prosince konají největší oslavy: slavnostní mše, lampionové průvody dětí a sladkosti rozdávané na náměstích. Východofrancouzské děti dostávají bonbóny, ovoce a čokoládu — stejně skromně jako ty české.

Klid na západě, divadlo na východě

Klíčový rozdíl je atmosféra. Francouzská oslava je klidná, obecní, skoro slavnostní — děti zpívají, dospělí se fotí, nikdo nikoho nevyhrožuje peklem. Česká návštěva je soukromá, rodinná a — to je na první pohled nejsilnější — lehce strašidelná. Francouzské děti zpívají píseň a dostanou dárek; české děti recitují básničku, aby si vysloužily záchranu od čerta. Pro Francouze, který Mikuláše znal jen jako laskavého dárce, je prvotní setkání s čertovským doprovodem nezapomenutelné — a právě v tom spočívá kouzlo, které si Praha udržuje o století déle než Paříž. A jedna praktická poznámka pro rodiny s dětmi: vyrazte za soumraku, ne po setmění, kdy je dav největší, a držte se trhů, kde čerti chodí v „přátelské verzi”; ty opravdu strašidelné čekají na prahu, kam je zvou domácnosti.

Čert versus Père Fouettard: dva démoni, dvě Evropy

Francouzi mají také svého strašidelného pomocníka — Père Fouettard („bičák”), postavu z lotrinské legendy o třech zavražděných dětech, které svatý Mikuláš vzkřísil; bičák jako trestající stín se objevuje ve východní Francii a Valonsku. Ale Père Fouettard je výjimka, stinný epizodní host. Český čert je opak: plnohodnotný člen trojky, s koženým řetězem, rohy a nůší na zádech.

Rozdíl vysvětluje hodně o obou kulturách. Francouzská legenda straší potrestáním, které přišlo po zločinu — a světec ho odvrátil. České divadlo naopak straší preventivně: čert hrozí předem, dítě se poleká, slíbí polepšení a nakonec je vždy zachráněno. Je to příběh o druhé šanci, který si české rodiny hrají každý rok znovu — a podle průzkumů každá druhá česká domácnost Mikuláše stále přijímá.

Průběh návštěvy, jak ho vidí Francouz

Pro francouzského diváka je průběh rituálu stejně precizní jako receptura na croissant. Mikuláš s andělem a čertem zazvoní, čert se ukáže první a zavrčí, Mikuláš otevře velkou knihu a začne výslech. Dítě musí zarecitovat básničku, zazpívat nebo zatančit — bez výkonu žádná odměna. Pak následuje soud: anděl čte dobré skutky, čert připomíná lumpárny, a nakonec Mikuláš prohlásí dítě „zachráněným pro tento rok” a rozdá odměny.

Co se dává do boty

Co se rozdává, je skromné a krásné — a Francouze překvapí, jak málo stačí k štěstí:

• Klasika : bonbóny a čokoláda, ořechy a lískové oříšky ve skořápce, jablka a mandarinky — základ téměř každé mikulášské nadílky.
• Doplňky : malé hračky, tužky, gumičky, kuličky, někdy celý pomeranč nebo malý košíček jako obal.
• Pro nezbedníky : syrová brambora, hrst zrn nebo uhlí — většinou cukrové uhlí, protože jde o hru, ne o trest.

Když se dveře zavřou, celá rodina usedá ke stolu s prvními cukrovími adventu a sezóna polévek a dušených jídel — jejíž nejslavnější vyslankyní je boršč, polévka východoevropské kuchyně, začíná zároveň se sezónou sladkostí.

Tři srovnání, která Francouze překvapí

Nejjasněji vystihuje rozdíly tabulka. Francouzský návštěvník v Praze ji často fotí, protože sumarizuje vše, co by ho nenapadlo:

Zkráceně: Mikuláš soudí, Vánoce odměňují. Francouzský návštěvník, který si chce svátky zasadit do širšího kontextu, najde v našem průvodci patnácti českých zvyků, které cizinci neznají, celou řadu dalších překvapení — od vánočního kapra po pohádky, které se vyprávějí u stromečku.

Mikuláš a jídlo: sladký začátek adventu

K Mikulášovi neodmyslitelně patří i stůl. Už od konce listopadu se v českých kuchyních peče první cukroví — vanilkové rohlíčky, linecké koláčky, pracny — a právě 5. prosince se většina rodin poprvé ochutná, co se zatím povedlo. Děti dostávají horký čaj nebo kakao, dospělí punč, a na trzích se objevují první stánky se svařákem a praženými kaštany. Francouzského návštěvníka překvapí, jak skromný ten slavnostní stůl je: žádný večírek, žádné menu, jen miska ořechů, jablka a talíř cukroví. Je to přesně ten rozdíl, který Francouze na českých svátcích baví — kde my servírujeme, Češi si dávají. A možná právě proto Mikuláš zůstává rodinný: nepozval byste přece cizího čerta na slavnostní tabuli, ale na hrst ořechů a básničku ano. Na trzích se k tomu přidává ještě jedna vůně, která Francouze vždycky zastaví u stánku: pražené kaštany. Voní stejně jako na bulvárech Paříže, jen tu voní vedle čerta s řetězem — a to je kombinace, kterou žádná jiná evropská metropole nenabídne.

Mikuláš v kalendáři: svátek, který přežil všechny režimy

Poslední francouzská otázka bývá praktická: jak je možné, že Mikuláš přežil čtyřicet let komunismu, když vždycky byl přece světec? Odpověď leží v českém kalendáři. Šestého prosince slaví svátek všichni, kdo se jmenují Mikuláš — a Česko patří k zemím, kde jsou jmeniny skoro důležitější než narozeniny; kytice k jmeninám se kupuje v každé trafice. Svátek se tak přesunul z kostela do kalendáře a z kalendáře do ulic: režim mohl zakázat mše, ale nezakázal jmeniny, a Mikuláš si tak udržel svůj večer — jen s čertem místo kazatele. Pro Francouze, kteří svou Saint-Nicolas nechali skoro zmizet z kalendáře, je to poučení: tradice přežívá tam, kde ji lidé slaví každý rok, a ne tam, kde ji slaví jen muzea.

Mikuláš mimo Prahu: Morava, Slezsko a Slovensko

Francouzský turista často pozná jen pražskou podívanou — přitom Mikuláš patří celé zemi a každý kraj ho hraje trochu jinak. Na Moravě a ve Slezsku chodí někdy celé skupiny čertů vedené jediným Mikulášem, s řetězy, které duní po dláždění celou ulicí; na vesnicích se nadílka stěhuje z prahů domů na návsi, před radnicemi a kostely, a Mikuláš vybírá děti přímo z davu. Na Slovensku, kam francouzské výlety často zamíří po Praze, chodí Mikuláš taky 5. prosince, ale anděl rozdává sladkosti už dopoledne ve školách, takže večerní návštěva bývá klidnější. A když už jsme u slovenského srovnání — právě tady Francouze nejvíc překvapí, jak moc se český a slovenský Mikuláš podobají: stejná trojka, stejná básnička, stejné uhlí v botě, jen slovenština místo češtiny. Pro zemi, která se v roce 1993 rozdělila „sametově”, je to hezká vzpomínka: některé tradice rozdělení nepoznaly.

Mikuláš od kuchyně: jak se slaví dnes

Za tradicí stojí pořádná dávka praktické přípravy, kterou Francouze překvapí svou podobností s organizací Silvestra. Půjčovny kostýmů pronajímají trojice celých rodin — biskupský plášť, křídla anděla i chlupatá čertovská maska s řetězem — a řada domácností si dokonce objednává profesionálního čerta, aby si rodiče nemuseli hrát na přísné. Školy měsíc předem nacvičují besídky, děti se učí básničky a cukrárny zdvojnásobují výrobu cukroví. Večer 5. prosince pak městy projdou desítky Mikulášů se sáčky nadílek v ruce — stejně přirozený obrázek pro Čecha jako Santové ve výlohách pro Francouze. A stejně jako ve Francii i tady vznikají nové zvyky: v některých městech se konají veřejné mikulášské jízdy kočáry, na náplavkách se objevují parní čerti a do školek místo strašidelného čerta zvoní už často jen „hodný čert”, který se směje dřív, než stihne zavrčet.

Mikuláš a dospělí: když chodí čert i do kanceláře

Tradice se nezastavuje na prahu domácností. Pětého prosince se Mikuláš s andělem i čertem objevuje i v českých firmách, úřadech a nemocnicích, kde kolegové „navštěvují” své spolupracovníky: čert nadítého dospělého doopravdy pohrozí, anděl ocení práci přes rok a Mikuláš rozdá mandarinky a rozpůlené jablko s medem. Ve zdravotnictví se trojka objevuje na odděleních dětských nemocnic, kde sestry připravují nadílku i pro děti, které nemůžou 5. prosince domů. Pro Francouza, který zná mikuláše jen z dětských koutků, je šokem vidět ředitele firmy, jak se před svým vlastním čertem vykrucuje. Je to přitom důkaz, že svátek funguje jako společenský rituál pro všechny věkové kategorie — a Francouzskému dědušku zůstává v tomto směru ještě kus cesty.

Slovníček pro francouzské návštěvníky

Pár slov, která se hodí, než vyrazíte 5. prosince do ulic:

• Mikuláš — čti „Mikuláš”, světec s bílou bradou a berlou.
• Anděl — anděl, jediný člen trojky, kterého se děti nebojí.
• Čert — čert, s řetězem a nůší; jeho oblíbená výhrůžka zní „do pekla!” — „do pekel!”.
• Nadílka — rozdávání sladkostí na prahu.
• Besídka — školní vystoupení, kde každé dítě recituje před třídou.
• Cukroví — vánoční pečivo, kterým advent začíná už koncem listopadu.
• Ježíšek — český „malý Ježíš”, který nosí dárky pod stromeček na Štědrý večer — jiná postava než Mikuláš, jak se dočtete v našem průvodci štědrovečerními zvyky.

A poslední rada: když vás čert na ulici 5. prosince vyhrůžuje, nechte ho. Nikdo do pekel neodchází — tradice je přesně o tom, že dobro má vždycky poslední slovo.

Kde zažít Mikuláše v Praze a co si z něj odnést

Tradice není turistická atrakce, ale živá ulice. Večer 5. prosince potkáte trojice Mikuláš-anděl-čert po celém městě:

• Staroměstské a Václavské náměstí : největší podívaná uprostřed vánočních trhů, s programem pro děti a spoustou fotografií za soumraku.
• Karlův most a Hrad : Mikulášové procházejí mezi sochami a hradbami, perfektní pro večerní procházku.
• Rezidenční čtvrti : Vinohrady, Žižkov nebo Dejvice nabízejí nejautentičnější podívanou — sousedi v kostýmech, opravdové dveře, opravdový strach.
• Cukrárny a pekárny : v této době prodávají tradiční cukroví a čokoládovny plní výlohy anděly a čerty z čokolády.

A co si z Mikuláše odnést? Pro Francouze je to jednoduché: příběh o tom, že dobro nemusí být nudné. Zatímco francouzský světec tiše rozdává dárky, český Mikuláš si nechá zazpívat, postraší a nakonec odpustí — divadlo, ve kterém vždycky vyhraje anděl, ale až po řádné dávce pekelného řevu. A když pak přijde Štědrý večer s kaprem a rozkrojeným jablkem, je odměna o to sladší. To je přesně ten druh tradice, který české děti odjakžva milují a který francouzským návštěvníkům pořád dokáže vyrazit dech: svátek, ve kterém má strach své místo — a dobro vždycky poslední slovo. A když se na jaře vrátíte domů do Lotrinska, zkuste místním dětem vyprávět, jak vypadá Mikuláš, když si ho půjčí divadelníci. Jistě se zeptají, proč jejich světec nemá čerta. Na to totiž neexistuje dobrá odpověď — jen ta nejlepší: „Přijeďte se podívat 5. prosince do Prahy.”