V roce 1968 se cosi pozoruhodného stalo v pařížských literárních kavárnách: čeští autoři se stali povinnou četbou. Sovětská invaze do Czechoslovakia v srpnu 1968 nejen zničila politický experiment Pražského jara — otevřela také západ kulturní vlně, která donášela Kafku, Kunderou, Hrabala, Škvoreckého. Francouzský intelektuál, který dosud znal střední Evropu jako politický koncept, najednou ji objevil jako literární kontinent.
Pět desetiletí od té doby česká literatura ve Francii nevymizela — přizpůsobila se, proměnila, ale zůstala přítomna. Existuje důvod pro tuto trvalou přítomnost: česká literatura nabízí něco, co francouzská sama má těžko pojmenovat. Je to kombinace filozofické hloubky, absurdního humoru a mravního svědectví, která ve francouzsky literárním prostředí nachází přirozenou rezonanci.
Kafka — Pražan, který dobyl Paříž
Franz Kafka (1883-1924) je nejznámějším autorem pražské provenience ve světě — a přesto ho Češi dodnes vnímají s určitou ambivalencí. Kafka psal německy, identifikoval se jako Žid z Prahy, zemřel v Klosterneuburgu před dokončením svých nejdůležitějších románů. Čím je tedy „český”?
Odpověď je topografická a atmosferická: Praha je v Kafkových textech absolutně přítomna, přestože není nikdy jmenována. Labyrinty byrokratické mašinerie v Procesu, nemožnost dosáhnout cíle v Zámku, fyzická přeměna v Proměně — to vše jsou literární přepisy pražské atmosféry přelomu 19. a 20. stoleti: těsnota, dohled, dehumanizace industrializovaného světa.
Ve Francii je Kafka součástí literárního kánonu — čten na lycée, interpretován na université, citován v sociologických esejích. Ale pařížský intelektuál ho čte jinak než pražský: jako existencialistu avant la lettre, jako předchůdce Sartra a Camuse, jako autora absurdní kondice. Pražský čtenář ho čte jako zprávu o konkrétní zkušenosti — zkušenosti menšiny žijící uvnitř cizí moci, bez jistoty identity a bez záruky přežití.
Tato diferenciace interpretací je sama o sobě cenný kulturní dialog: téže texty, dvě čtení.
Kundera — Čech, který se stal Francouzem
Milan Kundera (1929-2023) je ztělesněním paradoxu střední Evropy ve světě: nejslavnější český autor posledního půlstoleti je ve Francii považován za francouzského klasika. Emigroval v roce 1975, přijal francouzské státní občanství, přestal psát česky a od osmdesátých let psal výhradně francouzsky.
Ve Francii jsou jeho romány — Nesnesitelná lehkost bytí, Nesmrtelnost, Pomalost, Totožnost — kanonické texty. Nacházejí se na povinných seznamech lycée, citují je filozofové i módní designéři, a Gallimard (Kunderovo vydavatelství) vydalo jeho sebrané spisy v edici Pléiade — nejvyšší literární pocta ve francouzsky píšícím světě.
V Čechách je Kunderův vztah ke své vlasti komplikovaný. Odmítl Czech PEN prize, odmítal rozhovory s Czech média, a řada jeho Čechů ho vnímala jako autora, který Českou republiku opustil nikoli z nutnosti, ale z volby. Paradox: nejslavnější česky autor je autorem, jehož Češi nemají docela za svého.
Francouzi tuto ambivalenci dobře chápou — mají vlastní příklady emigrantů, kteří se stali emblémem francouzskky kultury (Ionesco z Rumunska, Beckett z Irska, Cioran z Rumunska). Kulturní identita je ve Francii flexibilní koncept: stačí psát francouzsky, žít v Paříži a přijmout hodnoty Republiky.
„Být Čechem v Paříži je výhoda — jste dost cizí, aby vás brali vážně, a dost blízcí, aby vás pochopili.” — Milan Kundera, rozhovor, Le Monde des Livres, 1984
Čapek — vizionář nedoceněný
Karel Čapek (1890-1938) je v Čechách jedním z nejuctívanějších autorů 20. stoleti; ve Francii je méně známý, ale jeho vliv je paradoxně větší — protože vynalezl slovo, které nyní používá celý svět: robot.
Divadelní hra R.U.R. (Rossum’s Universal Robots, 1920) zavedla do světové literatury a vedy pojem „robot” — z českého slova „robota” (nucená práce). Hra zobrazuje továrnu produkující umělé lidi, kteří se vzbouří — a v roce 1920 to bylo proroctví, které anticipovalo debaty o umělé inteligenci o sto let.
Čapkův román Válka s mloky (1936) je satiira na nacismus a kolonialismus, napsaná s satirickým humorem blízkým Swiftovi. Obrovší mloci — inteligentní, pracovití, schopní nahradit lidskou pracovní sílu — jsou za svou pracovitost odměněni genocidou, kterou na ně připravuje lidská civilizace. Analogie s židovskými Němci v roce 1936 je zřejmá a strašidelná.
Francouzi, kteří Čapka znají, ho čtou jako autora varování — autora, jehož texty jsou stále aktuálnější s rozvojem umělé inteligence a otázkami o lidském místě v technologickém světě.
Hrabal — laskavý pohled na svět
Bohumil Hrabal (1914-1997) je v Čechách možná nejmilejší autorem — a ve Francii méně známý, než by si zasloužil. Jeho překlad do francouzštiny je obtížný: stylistika Hrabalových textů závisí na melodii češtiny, na rytmu hovorové řeči, na specifické hudbě slov, která se v překladu ztrácí.
Přesto existuje několik dobrých francouzských překladů. Ostře sledované vlaky (přeloženo jako Trains étroitement surveillés, po Menzelově oscarovém filmu) je jeho nejpřeloženějším dílem. Příliš hlučná samota (Une trop bruyante solitude) je pro mnohé Francouze, kteří ho znají, mistrovským dílem: příběh Hanty, kompresora odpadů, který třicet pět let drtí knihy a nemůže přestat číst.
Hrabalův styl — rozlehlé věty bez déchu, pábitelé (hovorci, kteří transformují každou situaci ve vyprávění), láska k marginalizovaným a zapomenutým — je v základním napětí s francouzsky literárním krásonem. Přesto ho Francouzi čtou, protože tento styl říká pravdu o jiném způsobu bytí ve světě.
Slovenská literatura ve Francii
Slovenská literatura stojí ve stínu české, ale má své unikátní hlasy. Básník Milan Rúfus (1928-2009) je považován za největšího slovenského básníka 20. stoleti; jeho práce jsou ve Francii dostupné v překladu v edici Librairie L’Harmattan.
Pavel Vilikovský (1941-2020) je slovenský prozaik, jehož romány — zejména Večne je zelený… a Prvá a posledná láska — kombinují postmoderní techniku s lokálním kontextem způsobem, který přitahuje mezinárodní pozornost. Francouzsky překlad Večne je zelený… vyšel v edici Gaïa a byl příznivě recenzován v Le Monde des Livres.
Slovenská literatura je pro Francouze terra incognita, ale terrae, která stojí za prozkoumání — nabízí jiný úhel pohledu na středoevropský svět, méně známý a proto o to zajímavější.
Kde koupit českou literaturu v Paříži
Francouzsky přeložená česká a slovenská literatura je dostupná v Paříži na několika místech. Librairie du Globe (bd Beaumarchais, 11e) je specializováno na středovýchodní Evropu a nabízí originální i přeložené texty. Librairie Polonaise má sekci středoevropského překladu.
Hlavní nakladatelství vydávající českou literaturu ve Francii: Gallimard (Kundera, Kafka v nových překladech), Actes Sud (Hrabal, Havel), Le Seuil (Škvorecký), L’Esprit des Péninsules (méně známí autoři).
Pro hlubší pochopení češtiny kulturního světa doporučujeme průvodce českým humorem a kulturou Prahy. O česky literatuře a její recepci ve slovanském světě píše cerclepouchkine.com.