Když Pařížský filharmonický orchestr zařadí do programu Dvořákovu Novosvětskou symfonii, sál je vždy plný. Toto dílo — napsané v roce 1893 v New Yorku, kde Dvořák byl ředitelem národní konzervatoře — je paradoxně nejhranější česká hudba ve světě i ve Francii. Paradox spočívá v tom, že Novosvětská není česká: je to Dvořákova reflexe americké kultury, inspirovaná spirituály a domorodou americkou hudbou. Přesto ji Francouzi vnímají jako symbol slovanské duše.
Tento paradox říká něco podstatného o tom, jak Západ vnímá slovanskou hudbu: nikoli jako konkrétní národní tradici s přesnými charakteristikami, ale jako emotivní kategorii — hudbu „hlubokou”, „temnou”, „intenzivní”. Úkolem tohoto průvodce je nahradit tuto vágní kategorii konkrétní mapou slovanské hudby, od klasiky přes folk po současnou alternativu.
Dvořák v Paříži : symfonie a nový svět
Antonín Dvořák (1841-1904) je z českých skladatelů nejznámějším na Západě. Jeho kariéra je příběhem periferního skladatele, který dobyl centrum: narozen v chalupě u Nelahozevsi, syn řezníka, studoval varhanní hru a začal psát hudbu jako provinciální autodidakt. Brahms, který mu byl mentorem, mu otevřel dveře vídeňského vydavatelství Simrock; London Philharmonic Orchestra ho pozvalo k dirigování; nakonec přijal pozvání do New Yorku jako ředitel Národní konservatoře.
V Paříži byl Dvořák populárni od konce 19. stoelti — publikum Société des concerts du Conservatoire oceňovalo jeho schopnost kombinovat slovanskou tematiku (pentatonické melodie, taneční rytmy) s klasickou formou sonáty a symfonie. Kde Smetana byl v Čechách slavnější a nacionalisticky angažovaný, Dvořák byl universálnější — a proto přitažlivější pro mezinárodní publikum.
Ve Francii hrají Dvořáka pravidelně — Cello Concerto (b minor), Stabat Mater, String Serenades, Symfonie č. 7 a 8. Novosvětská (č. 9) je ovšem dominantou: program každého provideciálního orchestru ji zařazuje alespoň jednou za sezónu, a to pro její schopnost fascinovat laické publikum emocionální přímostí.
Smetanův Vltava jako symbol
Bedřich Smetana (1824-1884) je v Čechách slavnější než Dvořák — protože je národnější. Jeho cyklus symfonických básní Má vlast (1874-1879) je česky hudební monument: šest částí věnovaných krajině, historii a mytologii Čech. Druhá část — Vltava — je nejznámější a nejhranější českou hudbou světa.
Vltava sleduje tok řeky od pramenů v šumavských lesích přes lovecký ples a svadbu venkovanů, přes noční vodní víly, přes peřeje a nakonec do Prahy. Hudba je programní a evokativní — na nic se neptá, vše popisuje. Pro francouzské publikum, zvyklé na abstrakci a formální hru, je tato přímočarost zpočátku osvěžující. Poslouchají příběh, vidí krajinu.
Smetana napsal Vltavu v době, kdy byl hluchý — stejně jako Beethoven, napsal největší díla po ztrátě sluchu. Tato životní tragédie přidává dílu emotivní kontextový rámec, který francouzský konzument kultury (zvyklý na životopisy umělců jako součást konzumace díla) okamžitě přijímá.
„Smetana napsal Vltavu jako hymnu zemi, nikoli státu. To je rozdíl, který Francouzi chápou lépe než kdokoli jiný — země jako kulturní entita, nezávislá na politických hranicích.” — Jean-Michel Nectoux, muzikolog, Revue de musicologie, 2008
Moravský folk a jeho fascinace
Folklórní hudba střední Evropy je pro Francouze zvláštní kategorie: esteticky fascinuje, ale je obtížně přístupná bez jazykové vybavenosti. Přesto má moravský folk ve Francii své oddané publikum — zejména mezi etnomuzikology, folkovými hudebníky a cestovately s zájem o venkovskou Evropu.
Morawa je hudebně neobyčejně bohatou zemí. Region Slovácko na jihovýchodní Moravě má nepřerušenou tradici sběru a provádění lidové hudby, písní a tanců, sahající do 16. stoleti. Ethnomuzikolog Leoš Janáček (1854-1928) strávil tři dekády sběrem moravských lidových písní a transformoval je do jazyka moderní hudby — jeho opery (Jenůfa, Příhody lišky Bystroušky) jsou proto autentickými synthézami folklóru a avantgardy.
Janáčkovo dílo je ve Francii velmi živé: jeho opery jsou inscenovány v Opéra national de Paris, jeho komorní hudba hrána na festivalech. Ale pro Francouze je zajímavější, než je samotné dílo, jeho metoda: Janáček zaznamenával melodické oblouky řeči (mluvní melodii) a transformoval je do hudby. Tento přístup — muzikalizace každodenního jazyka — byl v jeho době revoluční a dnes rezonuje s avantgardními koncepty, které ve Francii rozvinuli Pierre Boulez nebo Edgar Varèse.
Slovenský čardáš a cimbál
Slovenský folklór má odlišný charakter od moravského: je barevnější, rytmičtější, silněji ovlivněný maďarskými a balkánskými vlivy. Čardáš — tanec v duální rytmické struktuře pomalý/rychlý (lassú/friss) — je symbolem slovenské a maďarské hudební kultury a Francouze fascinuje svou fyzickou energií.
Cimbál je klíčovým nástrojem tohoto folklóru. Francouzi ho znají jako součást maďarského nebo romského souboru (Liszt psát rapsodii pro cimbál, Henri Dutilleux ho použil v orchestrálním díle), ale ve slovenském kontextu má specifický charakter: je to nástroj komunity, ne virtuosa. Hraje se na slavnostech, svatbách, krstinách — je součástí rituálního těla komunity, nikoli spektáklem.
Český rock underground a Plastic People
Česká rocková scéna má fascinující politickou historii, která Francouze přitahuje jako kulturní fenomén mimo hudbu samotnou. Plastic People of the Universe — česky rock soubor inspirovaný Velvet Underground a Frankem Zappou — byl v roce 1970 zbaven státní registrace a přešel do ilegality.
V průběhu sedmdesátých let hrál soubor na privátních slavnostech a bytových koncertech. Jejich hudba — experimentální, textově obsahná, pro komunistický cenzor nesrozumitelná — přitahovala publikum z Pražského undergroundu. Zatčení členů souboru v roce 1976 inspirovalo Václava Havla k sepsání Charty 77 — dokumentu, který se stal symbolem disidentského hnutí.
Tato příběh — rockový soubor jako spouštěč politické revoluce — je pro Francouze fascinující. Jejich vlastní tradice politického rocka (Renaud, Magma, Têtes Raides) je přímočařejší: tady zpíváme o politice, tamhle protestujeme. Česky model je subtilnější: hudba jako kulturní prostor svobody, jehož existence samo o sobě byl politický akt.
Pražský jazz a kde ho slyšet
Praha je jazzové město s tradicí sahající do meziválečného období, kdy jazz přicházel do Evropy jako americký export a nacházel v Praze vděčné publikum. Jazz Club Reduta, otevřený v roce 1957 v Národní třídě, je nejstarším jazzovým klubem střední Evropy.
Dnes má Praha bohatou jazzovou scénu. Mezinárodní jazzový festival Prague Jazz Festival přitahuje každý říjen špičkové světové interprety. Malé kluby jako AghaRTA nebo Jazz Dock nabízejí každodenní program živé hudby v intimní atmosféře.
Pro Francouze je Praha jazzovým cílem z jiného důvodu než New York nebo New Orleans: je to jazz v evropském kontextu, jazz který dialog se slovanskou melodikou, s místní tradicí improvizace, s historii undergroundu. Je to jazz, který má lokální přízvuk — a to je přesně to, co hledá francouzský hudební turista.
Pro hlubší pochopení slovanské kultury doporučujeme průvodce českou literaturou a slovanský životním stylem. Souvislosti s ruskou a slovanskou hudební kulturou ve Francii detailněji popisuje alliance-franco-russe.fr.