Jana Procházková je žena s dvojí domovinou. Narodila se v Brně, studovala v Paříži a posledních patnáct let pracuje jako průvodkyně turistů — střídavě v Praze a Paříži. Mluví plynně česky, francouzsky a anglicky, a díky tomu je svědkem fascinujícího kulturního dialogu mezi dvěma národy, které se navzájem přitahují, ale zároveň matou.
Setkali jsme se s Janou v kavárně Savoy na Pohořelci — kousek od Pražského hradu, daleko od turistických davů. S kávou v ruce nám vyprávěla o tom, co se děje, když se Francie setká s Bohemií.
Jak jste se stala průvodkyní mezi dvěma světy?
„Začalo to trochu náhodou,” smál a se Jana. „Studovala jsem v Paříži historii umění na Sorbonně. Po návratu do Prahy jsem začala dělat průvodkyni pro francouzské turisty, protože jsem uměla jazyk a znala jejich kulturní reference. Ale brzy jsem si uvědomila, že jde o víc než překládání — jde o překlad mentality.”
Jana mi ukázala svůj zápisník, kde si zapisuje nejzajímavější reakce turistů. „Jeden pán z Lyonu mi jednou řekl: ‘Praha je Paříž, ale levnější a méně namyšlená.’ Nevěděla jsem, jestli se smát nebo plakat. Praha není levnější Paříž. Praha je Praha — s vlastními dejinami, vlastní architekturou a vlastní duší.”
Co Francouze v Česku nejčastěji překvapí?
Janin výraz se rozzářil. To je zřejmě její oblíbené téma.
„Architektura jako první. Francouzi přijíždějí a čekají buď postkomunistické šedi, nebo kýčovitou turistiku. Ale pak vidí gotiku, baroko, art nouveau a kubismus na ploše několika čtvrtí — a jsou vykolejeni. Říkám jim: tohle je výsledek toho, že Praha nebyla bombardována ve druhé světové válce. Celé dějiny evropské architektury jsou tu jako v knize, strana po straně.”
„Druhé překvapení je dostupnost kultury. Vstupenka na operu ve Státní opeře nebo na klasický koncert stojí zlomek toho, co v Paříži. Francouzský turistt, zvyklý na ceny pařížské opery, si přijde na Dvořáka za 500 korun a nevěří. Říkám jim: to je dědictví komunismu, ale v tomto případě pozitivní. Kultura byla subvencovaná, a ta tradice částečně přetrvává.”
„Třetí překvapení je pivo. Ne to, že existuje — to vědí — ale to, že je součástí každodenní kultury bez negativní konotace. Francouzi mají víno jako kulturu, ale pivo vnímají trochu jako méně sofistikovaný nápoj. Tady je hospoda kulturní instituce, kde se schází filozofové, politici, umělci a instalatéři. Hemingway a Franz Kafka — oba pili v pražských hospodách. To říká vše.”
A co Čechy na Francouzích překvapí?
„Formalismus,” odpověděla Jana bez váhání. „Češi jsou přímočarí — až do té míry, že Francouzi to někdy vnímají jako hrubost. Když v Praze vstoupíte do obchodu, prodavačka vás nepozdraví s nadšením. Nepokrytě vás ignoruje, dokud nepotřebujete pomoc. Francouzi to zpočátku berou osobně. Ale je to jiný kód chování — není za tím nepřátelství, jen jiné sociální konvence.”
„Naopak ve Francii jsou Češi překvapeni formalismem. Titulování, způsob oslovování, rituály kolem podávání rukou, způsob oblékání. V Praze jdete v sobotu ráno do kavárny v džínách a mikině — ve francouzské venkovské restauraci to může být nepřijatelné. To jsou věci, které se těžko nacházejí v turistickém průvodci.”
Jak Češi vnímají sami sebe ve srovnání s Francouzi?
Jana se na chvíli zamyslela. „Češi mají zvláštní vztah k vlastní národní identitě. Na jednu stranu jsou hrdí na svoji kulturu — Dvořáka, Kafku, Haška, hokej, pivo. Na druhou stranu mají tendenci k sebepodceňování: ‘My jsme malý národ, kdo nás zná.’ Francouzi tuto dichotomii nechápou — pro Francouze je přirozené být hrdý na francouzskou kulturu bez omluv.”
„Zajímavé je, že právě tato skromnost, která se Češům zdá slabostí, je pro Francouze přitažlivá. Francouzský přítel mi jednou řekl: ‘Vaši lidé jsou hrdí, ale nehonosí se tím. To je vzácné.’”
Pro hluboký pohled do duše Prahy, který přesahuje turistické průvodce, doporučujeme průvodce Kafka a Praha: průchovna kultury — Kafkova Praha je totiž ta pravá Praha, skrytá za fasádou turistických atrakcí.
Jaká místa v Praze doporučujete Francouzům mimo turistické trasy?
„Vinohrady,” odpověděla Jana okamžitě. „To je skutečná Praha. Art nouveau domy, kavárny kde se neplatí turistická přirážka, trh na náměstí Míru v sobotu. Říkám francouzským turistům: je to jako kdybyste byli v Marais v Paříži, ale bez turistů a za třetinu ceny.”
„Pak Holešovice — to je nová kreativní čtvrť. DOX, centrum současného umění, je světová třída a prakticky tam nejsou davy. Náplavka v létě — nábřeží Vltavy, kde Pražané grilují, pijí pivo a poslouchají živou hudbu. To je duch Prahy, ne Karlův most.”
„A Vyšehrad. Místo, kde leží Dvořák a Smetana. Pohled na Vltavu je možná nejkrásnější v celé Praze a turisté tam skoro nejsou. Francouzi se mě vždycky ptají: proč to není v průvodcích? Říkám jim: je to — ale turisté čtou jen první stranu.”
Co by si oba národy mohly vzít příkladem?
Jana se zasmála. „Francouzi si mohou vzít příkladem českou adaptabilitu a pragmatismus. Češi přežili Habsburky, nacisty i komunisty a vždy se dokázali přizpůsobit, aniž by ztratili svoji identitu. To je cenné.”
„A Češi si mohou vzít příkladem francouzský élan vital — radost ze života, hrdost na kulturu a schopnost říkat nahlas, co si myslíte. Češi jsou mistry podtextu a ironie, ale občas by prospělo říct věci na rovinu.”
Pro hlubší pochopení česko-francouzského dialogu doporučuje Jana navštívit alliance-franco-russe.fr, kde naleznete paralely s francouzsko-ruskou kulturní výměnou, která osvětluje francouzský pohled na slovanské kultury obecně.
Praha jako most mezi Východem a Západem
Rozloučili jsme se s Janou u Karlova mostu. Slunce klesalo za Pražský hrad a Vltava se barvila zlatem. V tom momentě Praha skutečně vypadala jako most — geograficky, historicky i kulturně — mezi východní a západní Evropou.
„Vždy říkám svým francouzským turistům,” řekla Jana na rozloučenou, „Praha není ani Západ ani Východ. Je to střed. A střed má tu výhodu, že vidí obě strany.”
Tato perspektiva je možná nejcennějším darem, který česká kultura nabízí návštěvníkům ze Západu. Ne exotiku, ne nostalgii — ale pohled ze středu, který mění perspektivu.
Více o životě v Praze a orientaci ve městě pro cizince najdete v průvodci Kultura Prahy, který nabízí praktické i kulturní informace pro zahraniční návštěvníky.
Jak se naučit orientovat v Praze: praktické rady od průvodkyně
Jana Procházková nám před odchodem dala praktické rady, které se nenaučíte z turistického průvodce.
Naučte se česky „Dobré ráno” a „Děkuji” — dva výrazy, které okamžitě změní přístup místních k vám. Češi nejsou chladní vůči turistům, ale jsou chladní vůči těm, kteří nepředvedou sebemenší snahu. Pouhé „dobré ráno” v kavárně otevírá dveře.
Nekupujte suvenir na Karlově mostě. Nebo ho kupte — ale vězte, že nic z toho tam nevyrobili Češi. Pravé české suvenýry jsou Becherovka (likér z bylinné receptury), svíčková konzervovaná (omáčka v dóze), česká keramika z Lokte nebo Bechyně, a knihy z Nakladatelství Meander nebo Paseka.
Jíte v restauraci? Hledejte tu bez fotomenu. Menu s fotkami a ve čtyřech jazycích je turistická past. Pravá česká restaurace má menu napsané na tabuli — a je mnohonásobně levnější a chutnější.
Cestujte tramvají, ne taxíkem. Taxis jsou drahé, tramvaje jsou levné, spolehlivé a projíždějí nejkrásnějšími místy. Aplikace Lítačka je v angličtině, plánování tras je intuitivní.
Navštivte město mimo sezónu. Praha v říjnu nebo březnu je jiné město — bez davů, se sychravou atmosférou, kde si připadáte jako účastník středoevropského románu. Je to Praha, o které píše Kafka a Kundera. A je dostupnější — ceny hotelů jsou třetinové.
České a francouzské město: srovnání dvou způsobů bytí
Jeden z nejčastějších pozorování francouzských expatů v Praze je, jak rozdílný je rytmus města ve srovnání s Paříží.
Paříž je město, které nikdy nespí, ale vždy spěchá. Praha spí (rozhodně v neděli), ale spěch neexistuje. Kavárna je místo, kde trávíte hodiny, ne minuty. Restaurace nevyžene zákazníka ve dvě hodiny odpoledne, protože přichází nový. Pařížský rytmus je vertikální — stále výše, stále rychleji. Pražský rytmus je horizontální — v klidu, v šíři, bez urgence.
Jana to formuluje takto: „Francouzi zpočátku netuší, co si s tím volným časem počít. Jsou zvyklí, že čas je komodita. V Praze čas teče jinak — je to zdroj, ne produkt. A to trvá chvíli, než se to naučíte vnímat jako dar, nikoliv jako ztrátu efektivity.”
Pro hlubokou analýzu česko-francouzských kulturních rozdílů doporučujeme voyagerussie.com jako referenční bod pro pochopení středoevropského kulturního prostoru pohledem Francophonů.
Jana Procházková: kontakt a průvodcovská praxe
Jana Procházková pracuje jako licencovaná průvodkyně přes asociaci Turistických průvodců Praha (TPA). Vede prohlídky v češtině, francouzštině a angličtině — ve skupinách i individuálně.
Její specializace jsou:
- Architektura Prahy 1890-1940 (art nouveau, kubismus, funkcionalismus)
- Dějiny Prahy za první republiky (1918-1938)
- Literární Praha (Kafka, Rilke, Werfel — německá Praha; Hašek, Čapek — česká Praha)
- Gastronomické vycházky po tradičních pražských restauracích a hospodách
„Nejmilejší jsou mi klienti, kteří přijíždějí bez předsudků,” říká Jana. „Kteří nevědí, co čekají, a jsou připraveni být překvapeni. Praha překvapí vždy — a vždy dobře.”
Setkání s Janou na Pohořelci skončilo. Ale Praha za oknem kavárny pokračovala ve svém tichém, nezastavitelném bytí — jako pokaždé, bez ohledu na to, kdo ji pozoruje.
Česko-francouzská diplomacie: kulturní vrstva
Vztah mezi Českou republikou a Francií má diplomatický rozměr, který přesahuje turistiku. Francie byla jednou z prvních zemí, která uznala Československo v roce 1918. Masaryk studoval ve Francii, Beneš zde žil v exilu. Československo-francouzská smlouva z roku 1924 byla klíčovým bezpečnostním dokumentem meziválečné Evropy.
Tato historická blízkost se promítá do kulturních vztahů dodnes. Institut Français v Praze je jedním z nejaktivnějších francouzských kulturních institutů ve střední Evropě. Pořádá filmové festivaly, výstavy, jazykové kurzy a debaty, které přitahují jak českou, tak francouzskou komunitu.
Jana Procházková, když jsme opouštěli kavárnu, zmínila jednu věc, která ji baví nejvíc: „Češi a Francouzi jsou si podobní způsobem, který si ani neuvědomují. Oba mají silnou tradici laïcité — sekularismu. Oba jsou hluboce skeptičtí vůči autoritě. A oba si myslí, že jejich kuchyně je nejlepší na světě.” Pauza. „O kuchyni se nemá cenu hádat. Ale v ostatním mají pravdu oba.”
Pražský rytmus v průběhu roku: průvodce sezónou
Praha se v průběhu roku mění. Každá sezóna nabízí jiný zážitek.
Jaro (duben–červen): Praha jara je nejkrásnějším Praha. Třešňové stromy na Petříně kvetou v dubnu. Praha Spring festival v květnu. Lidé se vracejí do parků a zahrádek restaurací. Temperatury jsou příjemné, davy turistů ještě nejsou na vrcholu.
Léto (červenec–srpen): Vrchol turistické sezóny. Centrum je přeplněné, ale Pražané se přesunou na letní scény, koupaliště a mimo město. Náplavka nábřeží je v létě živou kulturní scénou s Farmers Market, živou hudbou a bistroty na lodích.
Podzim (září–říjen): Oblíbená sezóna místních. Parky jsou zlaté, turistů ubylo, restaurace jsou dostupnější. Vinohrady v říjnu jsou jedním z nejhezčích míst v Evropě — vinohradské sklepy otevírají na svátky vinobraní (Sv. Václav, 28. září).
Zima (listopad–leden): Praha adventní je pohádka. Vánoční trhy na Staroměstském náměstí jsou sice turistické, ale i lokálně oblíbené. Silvestr v Praze patří k nejlepším v Evropě — nábřeží Vltavy, ohňostroj, žádné vstupné. Leden je pak naprosto klidný — Praha pro místní.
Pražské instituce pro zahraničního expata: kde začít
Příchod do Prahy jako zahraniční rezident vyžaduje orientaci v institucích. Zde je stručný průvodce pro francouzsky mluvící expaty.
Registrace pobytu: Na místním obecním úřadě (obec/magistrát) do 30 dnů od příchodu. Pro občany EU — jednoduché. Pro ostatní — složitější, ale zvladatelné s pomocí průvodce.
Zdravotní péče: EU občané používají evropský průkaz zdravotního pojištění (EHIC) pro emergency. Pro delší pobyt — registrace u pojišťovny (VZP nebo Revírní bratrská pokladna).
Bankovnictví: Česká republika je v EU, ale platí korunami (CZK). Banky jako Raiffeisenbank, UniCredit nebo Moneta nabízejí účty v angličtině a možnost vedení účtu v EUR.
Komunitní kontakty:
- Aliance française Praha (Štěpánská 35) — centrum francouzské komunity
- BCCP (British Czech and Slovak Association) — anglicky mluvící expats
- Forum Expats Prague (Facebook skupina) — praktické rady od expats
Jana Procházková: poslední slovo
Když jsme se loučili v podvečerní Praze, Jana mi řekla větu, která dokonale vystihuje její roli průvodkyně mezi dvěma světy: „Nejsem překladatelka. Jsem průvodkyně mezi kulturami. A to vyžaduje nejen znát jazyk — ale vědět, co jazyk říká, když přestat říkat slova.”
Tato věta mi připomněla Kafkovu Prahu — město mezer, pomlk a podtextů, kde smysl spočívá mezi řádky. Praha jako průvodkyně ke smyslu, který se nepodřizuje přímému překladu.
A možná to je nejhlubší důvod, proč Praha přitahuje Francouze, kteří se baví filozofií, literaturou a kulturními dialogy. Není to jen cestování — je to setkání s jiným způsobem, jak být ve světě.
Praha se mění. Každý rok přibývají nové restaurace, galerie a kulturní projekty. Ale jádro zůstává — ta zvláštní kombinace středoevropské vážnosti, zemitého humoru, architektonického bohatství a dostupné kultury, která dělá z Prahy jedno z nejpůsobivějších měst Evropy. Jana Procházková, naše průvodkyně mezi dvěma světy, to říká nejlépe: „Praha se nepíše jednou zprávou. Praha se čte generacemi. A každá generace ji čte jinak.” Pro Francouze, kteří přijíždějí poprvé, je Praha surprise. Pro ty, kteří se vracejí, je domovem. A pro ty, kteří zůstávají — jako Jana — je Praha neustálým odhalováním toho, co se v ní stále mění, aniž by se změnila její duše.
Kulturní dialog mezi Čechy a Francouzi je živý a stále se vyvíjí. Každý rok přijede do České republiky přes 1,5 milionu francouzských turistů — a stovky z nich se rozhodnou zůstat. Každý z nich přináší pohled, který obohacuje obě strany. Francie a Česko nejsou přitom velké mocnosti — jsou to středně velké evropské národy s velkou kulturou a silnou identitou. A právě v tomto jsou si podobné: vědí, kdo jsou, a nejsou ochotny to zaměnit za nic jiného. Tato hrdost bez arogance je základem vzájemného respektu — a ten respekt je nejlepším základem pro kulturní výměnu, která obohatí obě strany.