Postava Švejka a román Jaroslava Haška očima Francouze

Francouzi objevili Josefa Švejka v roce 1931, kdy román Jaroslava Haška začal vycházet jako feuilleton v deníku L’Humanité. O rok později následovalo první knižní vydání. Tato zdánlivě naivní postava českého vojáka, která svou „blbostí“ odhaluje absurditu rakousko-uherské armády a celé logiky války, okamžitě zapadla do francouzské levicové citlivosti meziválečného období. Román psaný mezi lety 1921 a 1923 zůstal nedokončený – Hašek zemřel v březnu 1923 a čtvrtý díl dokončil Karel Vaněk. Z francouzského pohledu jde o jedno z nejsilnějších antimilitaristických děl 20. století, které překračuje české hranice stejně jako české vtipy pohledem Francouzů.

Haškův text funguje díky dokonalé kombinaci groteskního humoru a zdánlivé prostoty. Švejk není hrdina v klasickém slova smyslu. Je to člověk, který přežívá systém tím, že ho bere doslova. Tento princip dodnes fascinuje francouzské čtenáře, kteří v něm vidí univerzální kritiku každé mocenské mašinérie.

Počátky postavy Švejka před velkým románem

Josef Švejk se neobjevil poprvé až v románu z let 1921–1923. Již v roce 1912 publikoval Hašek několik krátkých humoristických povídek s touto postavou v časopisech. Tehdy šlo o drobnou figurku pražského lumpenproletáře, který se pohybuje na hranici švejkovství a šarlatánství.

Až po první světové válce a po Haškově vlastní zkušenosti z ruské legie a bolševické revoluce se z Švejka stal nositel velké satirické výpovědi. Mezi lety 1918 a 1921 Hašek přetvořil původní drobné postavičky v komplexního antihrdinu, jehož naivita se stává zbraní proti byrokratickému šílenství.

Tento vývoj vysvětluje, proč román působí tak organicky – autor měl s postavou desetiletou zkušenost ještě před tím, než začal psát monumentální dílo.

Francouzská cesta k Haškovu románu

Francouzský čtenář musel na kompletního Švejka čekat poměrně dlouho. První překlad v roce 1931–1932 byl výrazně krácený a přizpůsobený levicovému publiku L’Humanité. Teprve vydání u Gallimardu v roce 1980 přineslo kompletní text všech čtyř dílů. Le Monde tehdy vydal nadšenou recenzi, ve které konstatoval, že francouzský čtenář teprve nyní dostává plnou verzi díla, které si zaslouží postavení vedle velkých satirických románů 20. století.

Toto zpoždění má své důvody. Haškův styl – bohatý na české vulgarismy, idiomy a specifický pražský humor – je mimořádně obtížně přeložitelný. Překladatelé museli najít ekvivalent pro švejkovskou „logiku“, která spočívá v přesné aplikaci nesmyslných nařízení.

Vývoj francouzských překladů od zkrácené verze 1932 až po kompletní vydání Gallimard 1980.

Mechanika haškovské satiry

Hašek nepoužívá přímou kritiku. Pracuje s absurditou a groteskou. Švejk nikdy neříká „to je hloupé“. Místo toho to provede tak dokonale, že systém sám sebe odsoudí. Tento postup je blízký tradici satiry ve velké slovanské literatuře (např. Gogol).

Hlavními nástroji románu jsou:

• Hyperbolická poslušnost – Švejk plní rozkazy tak přesně, až se stanou absurdními
• Vyprávěcí smyčky – nekonečné historky, které nikam nevedou
• Jazyková dekonstrukce – úřední řeč je převracena naruby
• Pasivní rezistence – nikdy neodmítá, ale systém paralyzuje

Tento přístup je mnohem rafinovanější než otevřená agitka. Právě proto román přežil všechny režimy – od první republiky přes nacistickou okupaci až po normalizaci.

Švejk na francouzském a německém jevišti

Velký divadelní impuls přišel z Německa. Erwin Piscator uvedl v Berlíně na konci 20. let adaptaci, na níž se podíleli Bertolt Brecht a Felix Gasbarra. Právě tato inscenace položila základy moderní politické divadelní estetiky.

Brecht pak v roce 1943 napsal vlastní hru Schweyk ve druhé světové válce, ve které přesunul Švejka do boje proti Hitlerovi. Tato verze byla později hrána i ve Francii a výrazně ovlivnila poválečné chápání postavy jako univerzálního symbolu odporu vůči totalitě.

Ve Francii se Švejk objevoval pravidelně na divadelních scénách, často v adaptacích, které zdůrazňovaly antimilitaristický rozměr díla – zejména v období války v Indočíně a Alžírsku.

Švejk v české kultuře – divadlo, film a lidová tradice

V Česku se Švejk stal skutečným kulturním fenoménem. Postava překročila hranice literatury a stala se symbolem specifického českého způsobu přežití.

Nejvýznamnější filmové adaptace:

Rudolf Hrušínský v roli Švejka vytvořil ikonický výkon, který definoval vnímání postavy pro několik generací. Steklého film byl v 50. letech obrovským kasovním úspěchem navzdory oficiální ideologii.

Švejk se stal jedním z mála literárních hrdinů, který úspěšně funguje jak v literatuře, tak v divadle i ve filmu.

Kromě filmu zůstává Švejk stálým materiálem pro divadelníky. Moderní inscenace často pracují s paralely k současným byrokratickým systémům Evropské unie nebo korporacím. Postava je natolik pružná, že ji lze zasadit do jakéhokoli nesmyslného prostředí.

Švejk jako archetyp české lidové moudrosti

V české kultuře představuje Švejk specifický druh inteligence – nikoliv akademické, ale praktické, ironické a přežívající. Tento přístup úzce souvisí s českou lidovou moudrostí a příslovími, která často preferují chytrost před hrdinstvím.

Francouzský pozorovatel zde vidí paralelu s francouzským „systémem D“ (débrouillardise), avšak s výraznějším podtextem pasivní rezistence vůči velkým říším a ideologiím. Švejk není rebel. Je něco nebezpečnějšího – člověk, který systém bere vážněji, než si systém přeje.

Proč Švejk stále oslovuje francouzského čtenáře

Dnešní francouzský čtenář nachází v Haškově románu několik vrstev. Za prvé mimořádnou kritiku militarismu, která rezonuje s francouzskou zkušeností z první světové války. Za druhé brilantní analýzu byrokracie, která je stejně aktuální v Bruselu jako bývala ve Vídni.

Stejně jako francouzští čtenáři objevují Kunderu a jeho specifický vztah k Francii, nacházejí v Haškovi starší, syrovější a radikálnější vrstvu českého myšlení. Zatímco Kundera je intelektuální a analytický, Hašek je brutálně přímý a lidový.

Poslední vlnu zájmu vyvolaly adaptace a znovuvydání v 21. století, kdy se ukázalo, že švejkovství funguje i jako komentář k digitální byrokracii, korporátnímu newspeaku a novým formám autoritářství.

Hašek v Rusku: zrod švejkovství

Jaroslav Hašek nejenom popsal absurditu velkých říší, ale sám v ní několik let žil. Na podzim 1915 padl u Chyriva v ruské Volhynii do zajetí jako příslušník 91. pěšího pluku – téhož regimentu, který později proslavil věnování románu. Následující měsíce strávil v zajateckých táborech, kde mezi vězni řádily tyfus a podvýživa. Hašek přežil díky neuvěřitelné schopnosti stát se užitečným – vařil, tlumočil, vyprávěl vtipy a dokázal se domluvit téměř s každým.

V roce 1916 vstoupil do československých legií, ale brzy se dostal do konfliktu s velením. V roce 1918 přešel k bolševikům a působil jako politický komisař v Bugulmě na Urale. Právě tamní chaotická byrokracie a absurdita revoluční správy se staly přímou inspirací pro několik kapitol knihy. O Haškově bugulmském období vyšly celé svazky dokumentů a vzpomínek – svérázný komisař, který vydává protichůdné rozkazy a zároveň se tváří, že vše probíhá podle plánu, je přímým předchůdcem Švejka. Hašek zde poprvé dokonale zvládl techniku „přehnané loajality“ – brát nařízení mocných doslova až do bodu, kdy se systém zhroutí vlastní vahou.

Francouzský čtenář v tom snadno rozpoznává přesně ten typ odporu, který se ve Francii objevuje pod pojmem „résistance passive“ – nehrdinské, důsledné a těžko potrestatelné. Po návratu do Prahy v roce 1920 Hašek začal román diktovat v hospodách; první díl vyšel v roce 1921, krátce nato následovaly další. Hašek zemřel 3. ledna 1923 v Lipnici nad Sázavou ve 39 letech, aniž dokončil čtvrtý svazek. Tyto biografické okolnosti ukazují, nakolik byl Švejk Haškovým alter egem – nikoli hrdinou, ale přeživším, který se směje mechanismům moci zevnitř.

Hašek změnil během let 1915–1920 celkem šestkrát uniformu a pětkrát politickou příslušnost. Když se v prosinci 1920 vrátil do Prahy, byl pražskou společností označen za zrádce a bolševika. Právě tato zkušenost s mnoha formami autority – od Františka Josefa přes cara Mikuláše II. až po Trockého – mu dala materiál, který žádný teoretik nemohl získat. Švejk není výmysl. Je destilát pěti let přežívání mezi říšemi, které se hroutily.

Tento biografický rozměr vysvětluje, proč francouzští kritici po roce 1945 Švejka tak rychle přijali za svého. V Haškově osudu viděli paralelu s francouzskými intelektuály, kteří museli lavírovat mezi Vichystickým režimem, kolaborací a pozdější očistou. Nebyl to akademický pacifismus, ale praktická, špinavá, humorná zkušenost člověka, který přežil všechny velké ideologie 20. století.

Švejk na francouzských jevištích

Divadelní osud Švejka ve Francii je paradoxní: francouzské publikum knihu miluje, ale divadelní scénáře k ní přicházejí převážně přes Německo. Klíčovým textem se stala Brechtova hra Schweyk ve druhé světové válce z roku 1943, napsaná v exilu ve Švýcarsku a poprvé uvedená v Curychu. Brecht v ní přenesl švejkovskou figuru do protiválečné polohy a vytvořil hru, která se hrála po celé Evropě – včetně poválečné Francie, kde se stala součástí antiválečného a později protikoloniálního repertoáru.

Samotný Haškův román se na francouzské jeviště dostával spíš ojediněle a v různých úpravách – jeho rozsah a struktura nekonečných historek jsou pro divadlo náročné. Francouzské publikum tak Švejka poznávalo především knižně, ve feuilletonu L’Humanité a později v Gallimardově edici z roku 1980.

Kinematograficky dopadla adaptace lépe: film Karla Steklého s Rudolfem Hrušínským z let 1956–1957 získal evropský ohlas a francouzská kritika ho přijala jako přesvědčivou obrazovou verzi postavy. Pro francouzského diváka, který dnes Haška objevuje, zůstává nejsnadnější cestou k románu právě tento film.

Moderní francouzské inscenace, když se k Švejkovi odváží, obvykle zdůrazňují jeho aktuálnost: švejkovství čtou jako komentář k byrokracii Evropské unie, korporátnímu newspeaku i novým formám autoritářství. Postava je natolik pružná, že ji lze zasadit do jakéhokoli nesmyslného prostředí – což je zároveň největší Haškův triumf i největší riziko: švejkovství může být odporem, ale také pohodlnou výmluvou.

Na přelomu století přišla další vlna. V roce 2003 uvedl režisér Stéphane Braunschweig v Théâtre de la Colline adaptaci, která propojila první světovou válku s válkou v Iráku. Švejk zde mluvil o „zbraních hromadného ničení“ stejným tónem, jakým původní postava mluvila o ztracených dokumentech. Inscenace byla pozvána na Festival d’Avignon, kde ji vidělo přes 9 000 diváků.

Poslední významnou inscenací byla verze z roku 2018 v režii Jean-Françoise Sivadiera v Comédie de Reims. Sivadier nechal herce střídat role diváků a vojáků, čímž divákům znemožnil pohodlně se distancovat. Švejk zde nebyl „ten druhý“, ale zrcadlo, ve kterém se měl poznat současný Evropan žijící v nové byrokratické říši Evropské unie a globálních korporací.

Tyto inscenace dokazují, že Švejk není jen román. Je to divadelní materiál nesmírné vitality, který se dokáže přizpůsobit každé nové krizi autority. Francouzští divadelníci v něm nacházejí to, co Hašek vložil do postavy – nekonečnou schopnost přežít a komentovat nesmysl doby, aniž by se stal její obětí nebo jejím hrdinou. A právě proto se k této knize a této postavě vracejí pravidelně každých patnáct až dvacet let.

Haškův život jako předloha románu

Jaroslav Hašek prožil osudy, které by samy o sobě vydaly na samostatný román. V říjnu 1915 padl u Chyriva do ruského zajetí. Místo útěku vstoupil v roce 1916 do československých legií, ale v květnu 1918 přešel k bolševikům a stal se politickým komisařem v Bugulmě. Právě tamní chaotická byrokracie a absurdita sovětské správy se později staly přímou inspirací pro několik kapitol knihy.

Po návratu do Prahy v prosinci 1920 začal text diktovat v hospodách. První díl vyšel v roce 1921 v nakladatelství Adolf Synek v nákladu 5000 výtisků a během několika měsíců se prodalo přes 15 000 kusů. Hašek zemřel 3. ledna 1923 v Lipnici nad Sázavou ve 39 letech, aniž dokončil čtvrtý svazek. Tyto konkrétní biografické okolnosti ukazují, nakolik byl Švejk Haškovým alter egem – nikoli hrdinou, ale přeživším, který se směje mechanismům moci zevnitř.

Josef Lada a vizuální kodex Švejka ve Francii

Zatímco text zůstal nedokončen, vizuální podoba postavy byla definitivně zpečetěna. Josef Lada dodal v letech 1924–1925 celkem 674 kreseb, které se staly neoddělitelnou součástí díla. Ve Francii měly ilustrace zpočátku zpoždění. První kompletní ilustrované vydání připravil v roce 1963 Gallimard v překladu Emanuela Frynty; náklad 18 000 výtisků se vyprodal za tři roky.

Právě Ladovy kresby umožnily francouzským čtenářům okamžitě rozpoznat typ českého „malého člověka“. Karikaturista Jean Cabu v rozhovoru z roku 1982 přiznal, že ladovský Švejk ovlivnil jeho pojetí naivně vypadajících, přitom rafinovaně podvratných postav. Díky tomuto spojení textu a obrazu se Švejk proměnil z literární postavy v ikonický symbol, který přežil nejen svého autora, ale i všechny režimy, jež se ho pokusily domestikovat či zakázat.

Haškův odkaz přesahující století

Jaroslav Hašek napsal knihu, která je zároveň velmi česká a univerzální. Francouzský čtenář v ní nachází to, co hledá v nejlepší světové literatuře – konkrétní historickou zkušenost proměněnou v nadčasovou výpověď o lidské schopnosti přežít nesmysl.

Švejk není jen literární postava. Je to způsob bytí. A právě proto francouzští čtenáři, divadelníci a kritici k této knize opakovaně přicházejí – ne jako k historickému dokumentu, ale jako k živému manuálu odporu vůči každé mocenské stupiditě. Filmový diptych Karla Steklého s Rudolfem Hrušínským patří mezi česko-slovenské filmy, které by měl vidět každý cizinec – a pro francouzského diváka jsou zároveň nejsnadnější cestou, jak postavu poznat v pohybu.

Román, který začal vycházet v roce 1921 a který jeho autor nedokončil, zůstává o sto let později neuvěřitelně aktuální. To je možná největší Haškův triumf.