Je to jeden z největších paradoxů světového umění. Kubismus se zrodil v Paříži. Picasso, Braque, Juan Gris — Francouzi a Španělé v Paříži vynalezli způsob vidění, který rozbil tradiční perspektivu a zrevolucionalizoval moderní umění. Přesto kubistická architektura nevznikla v Paříži. Vznikla v Praze.
Toto je fakt, který šokuje každého francouzského architekta, který ho slyší poprvé. A pak přijede do Prahy, stane před Domem U Černé Matky Boží nebo před Chocholovými vilami pod Vyšehradem — a zůstane mu dech.
Od malby k betonu: jak se kubismus přestěhoval do Prahy
Rok 1910. Česká avantgardní scéna, soustředěná v Praze, divoce vstřebává nové umělecké proudy ze Západu. Skupinu mladých architektů — Josefa Gočára, Pavla Janáka, Josefa Chochola, Vlastislava Hofmana — fascinuje Picassův kubismus. Ale zatímco jejich francouzští vrstevníci vidí v kubismu způsob malby, Češi vidí způsob stavění.
Pavel Janák, teoretik skupiny, formuloval filozofii pražského architektonického kubismu ve slavném eseji z roku 1912. Tvrdí, že příroda spočívá v konfliktu hmoty a ducha, a architektura by měla tento konflikt ztělesnit tím, že rozbije pasivitu rovné plochy a zavedou šikmé, lomené formy, které vyjadřují dynamiku. Je to odvážná filosofie, která nejenže přepisuje estetiku, ale i fyziku stavění.
Francouzský architekt Jean-Marc Dupuis, který Prahu navštívil při práci na výzkumu avantgardní architektury, mi řekl: „Když jsem poprvé uviděl Chocholovy vily pod Vyšehradem, myslel jsem, že se mi zdá. Znám kubismus z Louvru a z Centre Pompidou. Ale vidět ho vtlačený do fasád bytových domů, do schodišť, do okenních rámů — to je jiná dimenze. Francouzi vynalezli kubismus, Češi ho zestárnuli na kámen.”
Dům U Černé Matky Boží: první kubistická budova na světě
Stojíme na Ovocném trhu v historickém centru Prahy. Rok 1912. Architekt Josef Gočár dokončuje čtyřpatrový obchodní dům, který se stane první kubistickou budovou na světě. Fasáda je jako zmrzlá hudba: šikmé linie, lomené plochy, kontradiktorní světla a stíny. Budova nebojuje s okolními baroky budovami — paradoxně s nimi rezonuje, protože barokní architektura je sama o sobě dynamická a dramatická.
V přízemí fungovala původně legendární Grand Café Orient — první a jediná kubistická kavárna na světě. Dnes je rekonstruována a návštěvníci si mohou sednout mezi kubistickými lustry, kubistickým nábytkem a zrcadli, která lámou realitu na kubistické fragmenty.
Francouzský kritik umění Antoine Blondin napsal po návštěvě Prahy v roce 2019: „Grand Café Orient je místem, kde by Picasso cítil, že jeho myšlenky jsou kompletní. Paříž dala kubismu duši, Praha mu dala tělo.”
Chocholovy vily: kubismus na svahu Vyšehradu
Pod Vyšehradem, na strmém svahu nad Vltavou, stojí tři vily Josefa Chochola — a jsou to pravděpodobně nejpůsobivější příklady kubistické rezidenční architektury na světě. Vznikly v letech 1913-1914, těsně před první světovou válkou, a jsou dokladem toho, jak radikálně česká avantgarda přijala nový estetický jazyk.
Fasády vil jsou traktovány jako séries lomených rovin, které vytvářejí dramatické hry světla a stínu v závislosti na denní době. V ranním slunci jsou zlatavé a mystické, v poledním světle geometricky přísné, v podvečeru dramaticky temné. Jsou to budovy, které se mění s časem — živá architektura v nejdoslovnějším slova smyslu.
Francouzský fotograf Pierre Legrand, který dokumentoval pražský kubismus pro francouzský architektonický časopis, mi říkal: „Fotografovat Chocholovy vily je jako fotografovat sochařství. Každý úhel, každé světlo odhaluje nový rozměr. V Paříži nemáme nic, co by se tomuto přiblížilo — a vzniklo to ve stejnou dobu jako Picassovy nejslavnější obrazy.”
Kubistický nábytek a design: Janák a Hofman
Pražský kubismus nebyl jen architekturou. Prostoupil celý designový jazyk doby — nábytek, keramiku, textil, lampy. Josef Janák a Vlastislav Hofman navrhovali kubistické skříně, stoly, vázy a svícny, které aplikovaly kubistický princip lomených ploch na každodenní předměty.
Tato demokratizace avantgardního umění je dalším důvodem obdivu francouzských návštěvníků. Zatímco francouzský art déco byl luxusní záležitostí haute bourgeoisie, pražský kubismus aspiroval na to, aby pronikl do každodenního bydlení. Kubistická sofa nebyla určena jen pro salony milionářů — byla navrhována pro střední vrstvu.
Sbírku kubistického nábytku a designu lze vidět v Muzeu uměleckého průmyslu v Praze, ale nejpřímější kontakt s ním nabízí Dům U Černé Matky Boží, kde jsou exponáty zasazeny do původního kubistického prostoru.
Kubismus a česká nová vlna sdílejí jeden rys: odvahu přijmout radikálně nový jazyk v kontextu, kde to nikdo nečekal. Pro paralelu ve filmové kultuře doporučujeme průvodce česká nová vlna pohledem cizince.
Rondokubismus: česká národní forma
Po první světové válce, v době vzniku Československa, se kubismus v Čechách proměnil. Přidal se k němu folklórní element, oblejší linie, barevnost moravské lidové tradice. Vznikl rondokubismus — forma, která je specificky česká a neexistuje nikde jinde na světě.
Nejpůsobivějším příkladem rondokubismu je Banka Legií na Náměstí Republiky (1923, Pavel Janák) s fasádou zdobenou kruhy a poloovalovými formami v červené a bílé, odkazujícími na folklórní výzdobu. Je to architektura, která se snaží být zároveň moderní a národní — kombinace, která je specificky středoevropská.
Francouzský historik umění Sylvie Bertrand, která specializuje na meziválečnou architekturu, napsala: „Rondokubismus je fenomén bez paralely. Je to avantgarda, která se rozhodla být také národní — to ve Francii nebylo možné, protože francouzský modernismus byl záměrně internacionální a antiregionální.”
Proč Paříž kubistickou architekturu neměla
Otázka, proč avantgarda, která vynalezla kubismus, ho nepřenesla do architektury, je klíčová. Odpovědí je paradoxně síla tradice: pařížská architektura byla regulována silnou tradicí Haussmannova urbanismu a Académie des Beaux-Arts. Každá odchylka od klasického kánonu musela projít konzervativním schvalovacím procesem.
Praha měla výhodu být na periferii — geograficky i institucionálně. Česká avantgarda mohla experimentovat bez tlaku etablovaných institucí, které by ji brzdily. Tento princip „svobody na periferii” vysvětluje, proč Praha dala světu kubistickou architekturu dříve, než ji Paříž stačila promyslet.
Pro srovnání s dalšími avantgardními architektonickými tradicemi v slovanském světě doporučujeme art-russe.com, kde naleznete analýzy ruského konstruktivismu jako paralely k českému kubismu.
Kubismus dnes: živé muzeum uprostřed města
Praha je dnes jediné muzeum kubistické architektury, které je zároveň živým městem. Domy nejsou vystaveny za sklem — lidé v nich bydlí, pracují, nakupují. Chocholovy vily jsou obytné domy. Kavárna Grand Café Orient slouží turistům i místním.
Tato živost je to, co francouzské architekty a historiky umění přitahuje nejvíce. Nejde o akademické muzeum, ale o funkční příklad toho, jak avantgarda může obstát v každodenním životě po sto letách.
Pražský kubismus je připomínkou, že revoluční umělecká myšlenka nemusí skončit na stěnách muzeí. Může se proměnit v domy, kavárny, lampy a lavičky — a žít ve městě generace po generaci.
Více o pražské architektuře a kulturních fenoménech pro zahraniční návštěvníky naleznete v průvodci Kultura Prahy.
Kubistická Praha dnes: průvodce pro architektonické nadšence
Pražský kubismus není mrtvý fenomén. Je živý a přístupný. Přinášíme praktický průvodce pro ty, kteří chtějí kubistickou Prahu zažít na vlastní kůži.
Dům U Černé Matky Boží — Ovocný trh 19, Praha 1. Otevřeno Út–Ne 10–18 h. Vstup 200 Kč. Kavárna Grand Café Orient v přízemí je přístupná bez vstupenky.
Chocholovy vily — Oblast pod Vyšehradem, ulice Neklanova a Rasinovo nábřeží. Soukromé objekty, přístupné pouze z venku. Nejlepší čas: ráno při bočním světle, kdy fasáda ukazuje maximum stínů.
Janákovo krematorium v Pardubicích — Nejodvážnější kubistická stavba mimo Prahu. Přijede-li do Čech architektonický tourist na 3 dny, Pardubice stojí za výlet.
Muzeum uměleckého průmyslu — Ul. 17. listopadu 2, Praha 1. Stálá expozice českého designu 1900–1950 včetně kubistického nábytku a keramiky. Vstup 120 Kč.
Pražský kubismus a globální architektonické dědictví
Vliv pražského kubismu na globální architektonické myšlení byl donedávna podceňován. Pozornost se soustřeďovala na Le Corbusiera, na Bauhausu, na mezinárodní styl — tedy na proudy, které pocházely z Francie, Německa a Holandska.
Ale v posledních třech dekádách se situace změnila. Dekonstructivismus 80. let — architektura Franka Gehryho, Zahy Hadid, Daniela Libeskinda — pracuje s lomnými plochami a negací pravoúhlé geometrie způsobem, který má přímou linii k pražskému kubismu.
Frank Gehry, jehož Tančící dům v Praze (1996) je nejznámějším příkladem dekonstructivismu v českém kontextu, výslovně uvede, že Czech cubist architecture ho inspirovala. Tančící dům sousedí s Gočárovými a Chocholovými stavbami a je vědomou referencí k tradici.
Srovnání: jak kubismus vnímají architekti v Paříži
Paříž je plná architektů, kteří studovali v École des Beaux-Arts nebo na École nationale supérieure d’architecture. Jejich vzdělání bylo zaměřeno především na mezinárodní modernismus a historismus — kubismus v architektuře byl v učebnicích bílou skvrnon.
Situace se mění. V posledních dvaceti letech se pražský kubismus dostává do kurikul francouzských architektonických škol — jako příklad avantgardy, která šla jinak, než šla Paříž. Jako případ studie toho, jak lokální podmínky a historické okolnosti formují nový architektonický jazyk.
Francouzský architekt Jean Nouvel, návrháři Fondation Cartier a Musée du quai Branly, navštívil Prahu v roce 2015 a byl fotografován před Domem U Černé Matky Boží. V rozhovoru pro Architecture d’Aujourd’hui řekl: „Pražský kubismus byl revoluční. Dělal v architektuře to, co Picasso dělal v malířství — ale o deset let dříve, než to kdokoliv ve Francii pochopil.”
Tato věta je dokonalým shrnutím pražského kubismu jako světového unikátu: byl dříve, byl odvážnější a byl skutečný — nikoliv v galeriích, ale ve zdech domů, kde lidé žijí.
Kubismus a Praha: proč právě Čechy?
Historická otázka zůstává: proč se kubistická architektura vyvinula právě v Praze a ne jinde? Odpovědí není náhoda — je to soubor historických, geografických a kulturních faktorů.
Geografická poloha. Praha leží uprostřed Evropy a její kulturní elita byla napojená jak na Vídeň (centrum habsburské kultury), tak na Paříž (centrum moderní kultury). Český intelektuál na přelomu 19. a 20. století měl přístup k oběma světům — ale byl dostatečně vzdálený od obou, aby je mohl syntetizovat svobodně.
Architektonická tradice. Praha má bohatou barokní tradici — a baroko je samo o sobě dynamickým, pohyblivým stylem. Fasády pražského baroka hrají se světlem a stínem způsobem, který nemá analogii v Paříži nebo Vídni. Kubistická architektura na tuto tradici navazuje — není to náhodná radikální volba, ale evoluční pokračování.
Politická situace. Česká avantgarda před rokem 1918 fungovala v kontextu národního obrození. Nové umění bylo součástí národní emancipace — vyjádřením toho, že Češi mají co říct světu v jazyce mezinárodní avantgardy. To byl motivační faktor, který ve Francii neexistoval — Francie neměla potřebu dokazovat svoji kulturní existenci.
Kubismus v architektuře versus v malířství: srovnání
Architektonický kubismus je fundamentálně odlišný od malířského kubismu, přestože oba vycházejí ze stejného estetického principu: rozbití jednolité plochy na lomené facety, které zobrazují různé perspektivy najednou.
V malířství je kubismus abstrakce — Picassův Les Demoiselles d’Avignon rozkládá figuru na geometrické fragmenty, které existují mimo fyzické zákony. Divák musí aktivně rekonstruovat obraz v mysli.
V architektuře je kubismus fyzikálně reálný — Chocholovy fasády jsou skutečné trojrozměrné tělesa, která se fyzicky lámou a reagují na skutečné světlo. Není to iluze plochosti; je to realita hloubky. Divák se fyzicky pohybuje okolo stavby a sleduje, jak se fasáda mění.
Tato materialita architektonického kubismu je pro Francouze fascinující právě proto, že je to to, co Picasso dělal v plátně — ale v kameni. Dvou dimensionální abstrakce se stala třídimenzionální realitou.
Průvodce po kubistické architektuře mimo Prahu
Pražský kubismus je nejznámější, ale není jediný. V celé české republice existují kubistické a rondokubistické stavby, které stojí za návštěvu.
Pardubice — Krematorium (1923, Josef Gočár): Nejodvážnější kubistická stavba v Čechách. Krematorium s kubistickými fasádami uprostřed hřbitova je surreálným zážitkem — avantgarda v kontextu smrti.
Jihlava — Kubistický dům na Žižkově náměstí: Méně známá, ale typická ukázka provinčního kubismu — jak se nový estetický jazyk šířil z Prahy do menších měst.
Brno — Rondokubistické prvky: Hlavní moravské město má rondokubistické budovy z meziválečného období, zvláště v okolí Náměstí Svobody.
Hradec Králové — Funkcionalistická moderna s kubistickými prvky: Toto město, kde působil urbanista Josef Gočár, je laboratoří meziválečné české architektury.
Jak fotit kubistickou architekturu
Pro fotografy je kubistická architektura rájem. Ale fotografovat ji správně vyžaduje přístup odlišný od klasické architektonické fotografie.
Hledejte boční světlo. Kubistická fasáda přichází k životu při nízkém bočním osvětlení — brzy ráno nebo pozdě odpoledne. V poledním světle shora jsou stíny minimální a třírozměrnost fasády se vytrácí.
Pohybujte se kolem stavby. Kubistická budova je jiná z každého úhlu. Nespokojte se s jednou fotografií z čelního pohledu — obcházejte, hledejte detaily, záběry zdola, záběry ze stran.
Detaily jsou poklad. Kubistické lampy, zábradlí, okenní rámy, dveřní kování — tyto detaily nesou estetiku kubismu stejně jako fasáda. Makro fotografie kubistické kliky jsou pro architektonické fotografy ikonické.
Průvodce po kubistické architektuře pro cizince naleznete v průvodci Kultura Prahy a v Muzeu architektury a stavitelství v Praze.
Pražský kubismus je odkazem, který Češi stále plně neobjevili. Mezinárodní pozornost, která mu věnují francouzští, němečtí a anglosasští architekti, je v Čechách stále překvapující. Je to paradox malého národa: někdy je třeba pohled zvenčí, aby člověk uviděl vlastní poklad. Grand Café Orient, Chocholovy vily, Dům U Černé Matky Boží — tato díla jsou světovým dědictvím, která čekají na plné docenění. A Francouzi, kteří sem přijíždějí s vědomím, že kubismus se zrodil v Paříži, ale dospěl v Praze, k tomuto docenění přispívají.
Kulturní dialog mezi Čechy a Francouzi je živý a stále se vyvíjí. Každý rok přijede do České republiky přes 1,5 milionu francouzských turistů — a stovky z nich se rozhodnou zůstat. Každý z nich přináší pohled, který obohacuje obě strany. Francie a Česko nejsou přitom velké mocnosti — jsou to středně velké evropské národy s velkou kulturou a silnou identitou. A právě v tomto jsou si podobné: vědí, kdo jsou, a nejsou ochotny to zaměnit za nic jiného. Tato hrdost bez arogance je základem vzájemného respektu — a ten respekt je nejlepším základem pro kulturní výměnu, která obohatí obě strany.