Laterna magika: proč Francouzi obdivují toto pražské divadlo

Francouzský návštěvník, který si koupí lístek na Novou scénu Národního divadla, obvykle čeká efektní podívanou — tanečníky, promítání, možná trochu kýče. Jen málokdo tuší, že sedí v sále, jehož historie sahá do bruselského pavilonu z roku 1958 a jehož zákulisí se o třicet let později stalo velitelstvím revoluce, která ukončila komunismus v Československu. Když francouzští blogeři a novináři na tento příběh narazí — obvykle náhodou, při hledání praktických informací o představení —, jejich reakce je téměř vždy stejná: překvapení, že se za “jen dalším divadlem pro turisty” skrývá jedna z nejhutnějších kapitol středoevropských dějin dvacátého století.

Brusel 1958: pavilon, osm projektorů a nechtěná senzace

Představení uvedené v československém pavilonu na Expu 1958 se jmenovalo prostě Non-Stop Revue — hrálo se totiž celý den v kuse pro procházející návštěvníky. Režii měl Alfréd Radok, tehdy také ředitel Národního divadla, scénografii navrhl Josef Svoboda, jenž se později stane jednou z klíčových postav světové scénografie dvacátého století. Technické řešení stálo na osmi synchronizovaných projektorech promítajících filmové sekvence, s nimiž na jevišti v reálném čase interagovali herci a tanečníci — bez počítače, bez digitální synchronizace, jen mechanickou přesností.

Pavilon, který měl původně propagovat průmyslové a kulturní úspěchy socialistického Československa, se nečekaně stal jednou z nejdiskutovanějších formálních inovací celé výstavy. Mladý scenárista, který se na projektu podílel, se jmenoval Miloš Forman — tehdy naprosto neznámý, o dvacet let později oscarový režisér Přeletu nad kukaččím hnízdem a Amadea, jehož dráha souvisí i s dalšími velikány českého filmu. Úspěch byl takový, že žádosti o hostování přicházely z celého světa, a v roce 1959 vznikl v Praze stálý soubor s oficiální premiérou 9. května téhož roku v paláci Adria.

Technika, která ovlivnila divadlo daleko za hranicemi Prahy

To, co Laternu magiku odlišovalo od dobových “světelných” podívaných, byla přesnost dialogu mezi živým a nahraným. Svoboda nepromítal jen filmovou kulisu za herci — stavěl sekvence, v nichž herec na jevišti vstupoval a vystupoval z vlastního filmového obrazu, kde se jeho živá silueta překrývala s vlastní promítanou postavou o pár vteřin dřív natočenou. Efekt zdvojení diváky z roku 1958 stejně mátl, jako fascinoval profesionály z oboru přítomné v Bruselu.

Tento přístup, dnes zpětně označovaný za první formu multimediálního divadla, přímo ovlivnil západní scénografy v následujících desetiletích — v době, kdy jevištní video v této podobě v západní Evropě ještě neexistovalo. Svoboda pokračoval jako hlavní scénograf Národního divadla přes třicet let, na této pozici působil už od roku 1948, tedy dlouho před vznikem Laterny magiky samotné.

Radokova rezignace: když cenzura dostihla avantgardu

Příběh Laterny magiky by nebyl úplný bez politické roviny. Soubor vzniklý jako reprezentativní kulturní program pro propagaci socialistického Československa se nakonec sám střetl s cenzurou. Ministr kultury Václav Kopecký zakázal, aby taneční číslo doprovázela hudba Bohuslava Martinů — tehdy v USA žijícího skladatele, politicky podezřelého v očích režimu, přestože šlo o jednoho z největších českých skladatelů dvacátého století. Alfréd Radok na protest rezignoval na post uměleckého ředitele souboru, který sám založil.

Jeho další osud ilustruje tragédii celé generace československých umělců. Tři dny po začátku sovětské invaze v srpnu 1968 Radok emigroval do Švédska, kde pracoval až do své smrti v roce 1976, aniž by v novém domově získal uznání srovnatelné s tím pražským — podobný osud emigrace popisuje i náš článek o Pražském jaru 1968.

Tabulka níže shrnuje klíčové milníky:

Kouzelný cirkus: inscenace, která shrnuje šedesát let experimentu

Kdyby měla jedna inscenace přiblížit estetiku Laterny magiky spěchajícímu návštěvníkovi, byl by to Kouzelný cirkus. Vznikl v 70. letech, je na repertoáru dodnes a podle samotného Národního divadla představuje nejtypičtější ukázku tvorby souboru: rozsáhlý tvůrčí tým, který v jednom díle spojuje tanec, projekci, pantomimu a hudbu, bez mluveného slova — což inscenaci umožňuje cestovat do zahraničí bez jazykové bariéry, výhoda, kterou soubor využíval už při mezinárodních turné v 60. a 70. letech.

Aktuální repertoár ukazuje, že se soubor nezakonzervoval jako muzeum vlastní minulosti. Sezóna 2025-2026 nabízí Poe, inscenaci inspirovanou dílem Edgara Allana Poea na Nové scéně, a Příběh z papíru, představení pro nejmenší diváky od 4 let, uvedené v La Fabrice v listopadu 2025. Na repertoáru je také Valérie a týden divů, jevištní adaptace klasiky fantastické literatury, kterou francouzští cinefilové znají spíš z filmového plátna.

Svoboda: muž, který pomohl vymyslet slovo “scénograf”

Josef Svoboda se nezastavil u Laterny magiky. Jeho kariéra, rozprostřená přes třicet let jako hlavní scénograf Národního divadla, z něj udělala jednoho z nejžádanějších tvůrců scén dvacátého století v mezinárodním měřítku — natolik, že je dnes připisován k popularizaci samotného termínu “scénograf” pro označení plnohodnotného uměleckého spolutvůrce, nikoli pouhého vykonavatele pokynů režiséra. Spolupracoval s předními západními režiséry a choreografy, mezi nimi Laurence Olivier, John Dexter, Giorgio Strehler a Leonard Bernstein — vzácný seznam pro umělce, který zůstal po většinu studené války usazený za železnou oponou.

Svoboda zanechal v Praze i trvalou institucionální stopu: v roce 1967 spoluzaložil Pražské quadriennale, dodnes největší světovou soutěž scénografie a divadelní architektury, a v roce 1968 OISTAT, mezinárodní organizaci scénografů a divadelních techniků založenou v Praze — téže rok, kdy jeho bývalý spolupracovník Alfréd Radok opouštěl zemi. Obě instituce existují dodnes a dělají z Prahy povinnou zastávku pro každého, kdo se zajímá o současnou scénografii — přímé dědictví dobrodružství jménem Laterna magika.

Listopad 1989: když se divadlo stalo velitelstvím revoluce

Nejnečekanější kapitola historie Laterny magiky nemá s divadlem nic společného. V listopadu 1989, když Sametová revoluce zachvátila Československo, si Občanské fórum — opoziční organizace založená jen několik dní předtím, mezi jejími zakládajícími členy Václav Havel — vybralo prostory Laterny magiky v paláci Adria jako své velitelství. Po tři týdny, od 21. listopadu 1989, se sály, v nichž se dřív zkoušely multimediální inscenace, staly nejsledovanějším místem v Československu: personál souboru nepřetržitě registroval nově vznikající kanceláře Občanského fóra po celé zemi, vyřizoval telefonáty a korespondenci, zatímco samotný sál hostil tiskové konference sledované novináři z celého světa.

Tento nečekaný obrat — soubor vzniklý pro důstojnou reprezentaci komunistického režimu v zahraničí roku 1958, který se o jedenatřicet let později stává velitelstvím jeho pádu — dává Laterně magice zvláštní místo v české kolektivní paměti, daleko za hranicemi okruhu divadelních fanoušků. I dnes pro mnoho Čechů výraz “Laterna magika” evokuje především listopad 1989, dřív než samotné inscenace — připomínka, že to byl především personál a tým souboru, víc než herci na jevišti, kdo v oněch rozhodujících dnech udržoval přímý kontakt s občany celé země.

Co z toho zůstává skryté zahraničním návštěvníkům

Budova Nové scény, poznatelná podle fasády z lisovaného skla přiléhající k historické budově Národního divadla, dnes hostí většinu představení Laterny magiky, s anglickými titulky u většiny inscenací. Bylo by ale nepoctivé líčit zážitek jako jednoznačně kladný — recenze návštěvníků, včetně nedávných, zůstávají rozdělené. Někteří odcházejí nadšeni kvalitou tanečníků a kostýmů, jiní, zejména ti, kdo přišli bez znalosti historie souboru, kritizují nesrozumitelnost vyprávění u starších inscenací.

Tato ambivalence není náhoda: je přímým důsledkem toho, co dělá Laternu magiku od roku 1958 jedinečnou. Soubor postavený na technické virtuozitě a absenci mluveného slova může jednoho diváka okouzlit a druhého nechat hledat dějovou linku, která nikdy nebyla prioritou celého konceptu. A právě proto je zážitek bohatší, pokud návštěvník zná tento příběh předem: projekce na osmi obrazovkách dostává jiný rozměr, když víte, že přímo navazuje na pavilon, jenž měl v roce 1958 chválit režim, který o třicet let později tytéž prostory pomohly svrhnout.

Pro širší kulturní kontext Prahy doporučujeme náš přehled kultury pražských čtvrtí a pro historické pozadí revolučního roku 1968 článek o Pražském jaru, který vysvětluje politické okolnosti Radokova odchodu do Švédska téhož roku.

Zdroje

• Bureau International des Expositions (BIE): „Czechoslovak theatrics in Brussels: 60 years of Laterna Magika“
• Národní divadlo (narodni-divadlo.cz): stránky „About us“ a repertoár Laterna magika 2025-2026
• Radio Prague International: „Places of the Velvet Revolution 2: Laterna Magika“
• Expats.cz: „On this day in 1958: Czechia gives the world its first multimedia experience“