Expo 58: československý pavilon z Bruselu na pražskou Letnou

Československý pavilon na světové výstavě v Bruselu v roce 1958 získal zlatou hvězdu, nejvyšší ocenění celé akce, a poté byl rozebrán a postaven znovu v Praze ve dvou částech s velmi odlišným osudem: restaurace přenesená na Letnou stojí dodnes, hlavní pavilon znovu postavený na Výstavišti v roce 1991 vyhořel. Tento dvojitý příběh o prestiži, demontáži a ohni mnohé vypovídá o tom, co chtělo komunistické Československo světu ukázat a co Praha z tohoto dědictví udělala.

Francouzský čtenář, který se k tématu dostane z Bruselu a z Atomia, bývá překvapen, že za sklem a ocelí se skrývá hlavně pražský příběh. Tento článek jde po stopách pavilonu krok za krokem: od kontextu Expo 58 přes scénář „Jeden den v Československu“, soutěž z roku 1956 a tři architekty, přes skleněnou a ocelovou stavbu a ocenění až po návrat do Prahy, restauraci na Letné a požár.

Expo 58: první velká světová výstava po válce

Světová a mezinárodní výstava v Bruselu se konala na plošině Heysel od 17. dubna do 19. října 1958. Podle encyklopedického hesla Wikipedie byla první velkou světovou výstavou registrovanou Mezinárodním úřadem pro výstavy po druhé světové válce a přilákala téměř 42 milionů návštěvníků, což z ní dělá druhou nejnavštěvovanější výstavu v dějinách po pařížské z roku 1900. Zúčastnilo se více než čtyřicet zemí a bylo postaveno více než pětačtyřicet národních pavilonů. Nejznámější stavbou zůstává Atomium, původně zamýšlené jako dočasný symbol, které nikdy nebylo rozebráno.

Oficiální téma „Bilance světa pro lidštější svět“ vyjadřovalo důvěru tehdejší doby ve vědu a techniku, ale také spory o využití atomové energie. Pro země východního bloku i pro ty západní byla výstava výkladní skříní: srovnávala se životní úroveň, průmysl, užité umění a architektura. Československo v ní vidělo příležitost představit se jako moderní, industrializovaná a vzdělaná země, navazující na předválečnou tradici první republiky a jejích avantgard, z nichž nejosobitější je kubistická architektura Prahy.

Už v roce 1955 se československá vláda rozhodla zúčastnit. Cílem bylo ukázat kulturní stav země, technickou vyspělost, životní úroveň obyvatel a jejich přínos k budování lidštějšího světa, což je formulace, která přebírá oficiální téma. Zbývalo najít místo, formu a vyprávění.

„Jeden den v Československu“: scénář výstavy

Dříve než byl pavilon budovou, byl scénářem. Napsal jej Jindřich Santar na základě ústředního tématu výstavy: člověk a prostor. Zvolené heslo „Jeden den v Československu“ shrnovalo den občana do tří velkých bloků: práce, kultura a odpočinek. Tyto tři části se rozpadaly do dvanácti dílčích expozic, které měly obsáhnout vše, čeho lidé v zemi dosáhli při budování státu, i vše cenné, co po sobě zanechaly dějiny.

Tato vypravěčská volba je zajímavá. Místo katalogu strojů nabízela výstava výsek každodenního života, obyčejný „den“, ovšem pečlivě zinscenovaný. Zahraniční návštěvník neměl pochopit doktrínu, měl poznat způsob života. Tento výkladní charakter, v zemi, která patřila do bloku sledujícího Západ s nedůvěrou, vysvětluje mimořádnou péči o detaily: původní nábytek, umělecká díla, užitkové předměty a nakonec i osvětlení.

Pozemek přidělený pavilonu ležel u „Parkové brány“ a od ostatních staveb jej oddělovaly široké třídy. Poloha měla nevýhody, osamocenost a stín vzrostlých stromů, ale jednu rozhodující výhodu: dalo se na ní navrhnout samostatný celek bez vlivu sousedství. Projektanti se snažili odsunout hlavní průčelí co nejdál od komunikace, tedy i od velké hmoty nedalekého sovětského pavilonu.

Soutěž z roku 1956 a tři architekti

V létě 1956 byla vyhlášena užší soutěž podle scénáře a stanovené výstavní plochy. Vybrán byl projekt Františka Cubra, Josefa Hrubého a Zdeňka Pokorného, architektů státního ústavu pro projektování, jehož název se podle zdrojů liší.

Tito tři muži dostali na starost všechno: pavilon samotný, konstrukci restaurace, vnitřní expozice, venkovní a krajinářské úpravy, slavnostní osvětlení a malé prodejní stánky v přilehlé třídě. Právě to dává celku jeho soudržnost: byl koncipován jako jediné dílo, až do posledního detailu vybavení.

Koncepce stála na čtyřech záměrech, které shrnuje záznam na archiweb.cz:

• Urbanistické začlenění: respektovat park, sousední pavilony i dálkové pohledy na trojúhelníkové parcele, a nevnucovat jednolitý objem.
• Soulad exteriéru a interiéru: architektura čitelná ze všech stran, s vnitřním členěním v souladu s průčelím.
• Funkčnost: sály určené pro tematickou prezentaci, bez velkého nedefinovatelného prostoru, který by prozradil celý obsah jediným pohledem.
• Vysoká technická úroveň: využití oceli a velkých prosklených ploch v době, kdy se moderní architektura stále více opírala o prefabrikaci a typizaci.

Architekti zároveň zastávali zásadní postoj. Tváří v tvář konkurenci více než stovky pavilonů z padesáti zemí (podle archiweb.cz; Wikipedie uvádí více než čtyřicet států) odmítli nákladné efektní tvary, jejichž řemeslné provedení nezapadalo do vývoje stavitelství, ve prospěch střídmé moderny, opakovatelné a rozebíratelné. Právě tato střídmost je přibližuje k českému funkcionalismu z doby před válkou, který můžeme v zcela jiném rejstříku najít i v kubistické architektuře Prahy.

Pavilon ze skla a oceli otevřený do parku

Soubor nebyl jedním blokem, ale soustavou krychlových sálů volně položených na parcele a propojených zcela prosklenými křídly, podle záznamu na archiweb.cz šlo o tři plné krychle na čtvercovém půdorysu a dvě propojovací haly. Hlavní nosnou strukturu tvořil ocelový trubkový rám se systémem nárožních sloupů pro krychlové sály. Prosklené stěny, záměrně pojaté jako velké svislé průhledné pole bez vodorovných příček, otevíraly budovu světu i zeleni.

Oboustranné prosklení spojovacích křídel mělo záměrný účinek: návštěvník, který procházel z jednoho sálu do druhého, měl neustálý kontakt s přírodou, jako by park procházel pavilonem. Tento dojem posilovalo vnitřní nádvoří parkového charakteru, které zachovalo původní vegetaci a vzácné chráněné stromy. Malé stánky prodávaly suvenýry a zboží v zeleném pásu přilehlé třídy a vytvářely přechod mezi listovím parku a výstavními halami.

Autoři také navrhli kinetický světelný cyklus o délce šesti minut s několika barvami, který střídavě osvětloval předměty, okolí, plastiku u vstupu a věž. V noci se z pavilonu stalo samostatné představení.

Restaurace tvořila samostatnou stavbu, komponovanou jako intimnější doplněk rozlehlých výstavních hal. K jejímu krajinářskému řešení patřila terasa pojmenovaná v popisu architektů „Karlovarský pramen“. Právě tato lehká, rozsáhle prosklená silueta byla později převezena na Letnou.

Co návštěvníci viděli: předměty, sochy a představení

Vnitřní inscenace se řídila dvanácti dílčími expozicemi scénáře, ale několik prvků se do paměti zapsalo hlouběji než ostatní.

Plastika Nová doba, původně nazvaná Atomový věk, je dílem sochaře Vincence Makovského. Získala Grand Prix světové výstavy v Bruselu. Originál dnes stojí před hlavním vchodem brněnského výstaviště, zatímco skupina bronzových soch stojí před novou budovou Národního muzea v Praze. Kaplanova turbína vystavená v Bruselu je také k vidění před pražským Výstavištěm.

Nejtrvalejší kulturní událostí spojenou s československou přítomností na Expo 58 je však nejspíš Laterna magika. Režisér Alfréd Radok a scénograf Josef Svoboda vymysleli divadelní formu, v níž živí herci komunikují s filmovou projekcí. V Bruselu měla velký ohlas a poté se stala pražskou institucí. Věnovali jsme jí samostatný článek: Laterna magika, divadelní avantgarda zrozená na Expo 58 vypráví o geniálním skandálu, cenzuře i návratu souboru.

Nejvíce zaujme schopnost pavilonu spojit moderní architekturu, průmyslový design, užité umění a představení. Podle výkladu nizozemského cestovatelského webu praag-nu.nl šlo také o prestižní objekt pro komunistickou moc, který měl ukázat, že československý způsob života odpovídá západním standardům. Takový výklad je pravděpodobný, ale zůstává interpretací: podstatné je, že za dobovými hesly architekti, sochaři a scénografové vytvořili díla, která veřejnost i porota hodnotily jako prvotřídní.

Zlatá hvězda a třináct dalších cen

Verdikt padl na konci výstavy. Československý pavilon získal zlatou hvězdu, nejvyšší ocenění udělované v mezinárodní soutěži pavilonů, když se podle záznamu na archiweb.cz umístil na prvním místě s 18,72 body z 20. Československá účast navíc dostala třináct dalších významných cen.

Důvody jsou dvojího druhu. První je technický: pavilon ztělesňoval novou metodu stavby rozebíratelných objektů, což pro porotu z celého světa znamenalo víc než osamocený výkon. Druhý je estetický: interiér složený z původního nábytku, uměleckých děl a užitkových předmětů byl uznán jako mimořádně dotažený.

Rok 1959: demontáž a návrat do Prahy

Úspěch měl nečekaný důsledek: místo aby zmizel jako většina dočasných pavilonů, byl československý soubor zachován. V roce 1959, po skončení výstavy, se úřady rozhodly jej rozebrat a přenést do Prahy. Stavba byla na takovou možnost připravena, s ocelovou kostrou, skleněnými stěnami a modulárními prvky.

Zdroje tento druhý život nepopisují stejně a je dobré o tom vědět. Francouzská Wikipedie uvádí, že pavilon byl přenesen do parku na Letné, kde sloužil jako restaurace do roku 1989. Ve skutečnosti je nutné rozlišovat dvě budovy. Hlavní výstavní pavilon byl znovu postaven na pražském Výstavišti, kde od roku 1960 hostil krátkodobé výstavy. Budova restaurace se vydala na Letnou. Vyplývá to ze záznamu archiweb.cz o požáru z roku 1991 a ze stránek VisitCzechia o letenské budově.

Na tom záleží, protože to vysvětluje, proč lze současně říct „pavilon shořel“ i „něco z něj zbylo“: obě tvrzení jsou pravdivá, ale nemluví o téže stavbě.

Letná: restaurace Expo 58 nad Vltavou

V Letenských sadech, na adrese Letenské sady 80/1500, dominuje budova restaurace údolí Vltavy. VisitCzechia připomíná, že v prvních letech se tu podávalo v restauraci s krásným výhledem na řeku, Staré Město a Nové Město. Podle Wikipedie fungovala jako restaurace do roku 1989.

Přiložený obrázek je volná syntetická ilustrace: evokuje jen představu prosklené restaurace vysoko nad řekou, nikoli skutečnou budovu.

Po roce 1989 přešla budova do soukromých rukou. Podle cestovatelského webu praag-nu.nl pak se střídáním majitelů chátrala, mezi vandalismem a zubem času. Nakonec byla obnovena a dnes v ní sídlí reklamní agentura Havas podle Wikipedie, přičemž VisitCzechia ji popisuje jako sídlo reklamní agentury a uvádí, že není přístupná veřejnosti. Z titulků článků na archiweb.cz vyplývá, že byla v roce 2008 otevřena veřejnosti, v roce 2018 ji využil festival Designblok a v roce 2021 se stala sídlem aukční síně; četli jsme však jen tyto titulky, a proto z těchto událostí žádné podrobnosti nepřebíráme.

Budova je tedy částečným přeživším: funkce restaurace zmizela, využití se změnilo, ale poloha a silueta připomínají původní ambici.

25. října 1991: požár hlavního pavilonu

Hlavní pavilon měl křehčí osud. Víc než tři desetiletí zůstával jednou z dominant pražského Výstaviště. Zničil jej požár 25. října 1991, dva roky po pádu režimu: Sametová revoluce právě otřásla zemí a instituce starého systému, včetně těch, které spravovaly výstaviště, se teprve přeskupovaly.

Podle zprávy agentury ČTK převzaté serverem archiweb.cz byla příčinou požáru nedbalost při používání elektrického spotřebiče. Škody se odhadují na 84 milionů korun, podle jiných zdrojů na 40 milionů. Zbytky budovy na severním okraji Výstaviště se musely zbourat. Dnes si lze architekturu pavilonu představit už jen z filmů a fotografií.

Nebyla to bohužel jediná ztráta areálu. Archiweb.cz připomíná, že po roce 1989 vyhořely i další objekty Výstaviště: v roce 2002 dětský pavilon, který sloužil jako sklad, v roce 2005 Divadlo Globe, dřevěná replika alžbětinského divadla postavená v roce 1999, a v říjnu 2008 Průmyslový palác, dominanta celého areálu.

Návštěva dnes: co z Expo 58 zbylo

Návštěvníkovi Prahy se nejlépe jde od Pražského hradu přes Letenské sady a před bývalou restaurací se lze zastavit a ocenit exteriér i výhled. VisitCzechia pak doporučuje pokračovat přes Letnou do módní čtvrti Holešovice nebo se k místu dostat z Nového Města.

Několik praktických a redakčních poznámek:

• Adresa: Letenské sady 80/1500, 170 00 Praha 7.
• Vstup dovnitř: VisitCzechia budovu uvádí jako veřejnosti nepřístupnou; před cestou se informujte, zda není ohlášena nějaká jednorázová akce.
• Co zbylo z hlavního pavilonu: na místě nic k vidění, jeho zbytky byly po roce 1991 zbourány.
• K doplnění: plastika Nová doba v Brně a Kaplanova turbína v Praze, předměty z výstavy z roku 1958, jsou stále k vidění.

Chcete-li tuto trasu zasadit do širšího dne, náš průvodce každodenním životem v Praze shrnuje místní zvyklosti užitečné pro pohyb městem.

Co Expo 58 vypovídá o Československu padesátých let

Vyprávět tento příběh jako pouhý architektonický úspěch by bylo zjednodušující. Československý pavilon je zároveň mistrovským dílem střídmé moderny i nástrojem reprezentace režimu. Záznam archiweb.cz to říká s nadhledem: i za železnou oponou neztratila československá kultura a průmysl kontakt se světem. Pavilon je postaveným důkazem.

Z toho plynou dvě poučení. Zaprvé kvalita československé architektonické tvorby padesátých let se nedá redukovat na propagandu: zapadá do pevné funkcionalistické tradice nesené inženýry a architekty vychovanými před válkou. Zadruhé paměť tohoto pavilonu je učebnicovým příkladem křehkého dědictví: soubor oceněný v celosvětovém měřítku byl poté rozptýlen, zprivatizován, z poloviny vyhořel a jen zčásti byl zachráněn.

Pro každého, koho zajímá česká kultura, tento příběh osvětluje také zvláštní místo jeviště: od Laterny magiky po architekturu využilo Československo Expo 58 k prosazení image avantgardní země. Téměř sedmdesát let poté letenská restaurace stále připomíná tuto ambici nad Vltavou.

Zdroje a co si ověřit

Zdroje, které jsme pro tento článek přečetli: stránka Wikipedie o československém pavilonu na Expo 58, záznam pavilonu na archiweb.cz, zpráva ČTK o požáru z roku 1991 převzatá serverem archiweb.cz, stránka VisitCzechia o letenské budově, stránka praag-nu.nl a anglická Wikipedie o Expo 58. Údaje o současném využití bývalé restaurace (reklamní agentura, nedávné akce) se mohou měnit: před návštěvou si je ověřte.